„Ááááá!“ Zařvala a doslova porazila žehlicí prkno. Skočila na mě a líbala mě a objímala. Ty polibky byly však cudné, jako by měla staršího bratra. Za chvíli volal Milijarda, jestli bych nemohl přijet, protože Bohunka je u něj a autobus by nechtěl riskovat, neboť je Bohunce ouvej. Samozřejmě jsem pro ně okamžitě jel.
Po návratu domů jsme chtěli oběma oznámit naše nové plány, ale Bohunka nás předběhla. „My bychom vás chtěli o něco požádat,“ rozhovořila se směle. Nervózně jsem se posadil vedle Barborky a čekal pohromu. Určitě se budou chtít odstěhovat a dům zůstane opět prázdný. Ani jsem myšlenku nedokončil a Milijarda pokračoval: „Nechtěli bychom, aby se naše dítě narodilo do neúplné rodiny, a tak jsme si na sobotu sjednali svatební obřad. Jestli proti tomu nic nenamítnete, požádali bychom vás, zdali byste nám nešli za svědky.“ Dnes už podruhé jsem slyšel to krásné Barborčino: „Ááááá!“ Gratulovali jsme oběma k tomuto jejich rozhodnutí.
Po večeři jsme všichni spolu debatovali o svatbě. Zítra přiletí z Ameriky rodiče Bohunky a obřad bude v kostele. Kromě nás a rodičů pozvali jen pár kamarádů. Na oběd půjdeme do jiné restaurace, než kde jsme obědvali s Květou. I když se jim tam líbilo, nechtěli by po měsíci od její smrti zčeřovat hladinu smutku. Byl jsem rád, že se nemusím vzpomínkami vracet k vlastní svatbě. Bylo by to příliš bolestné vzpomínání. Když bylo vše podstatné řečeno, oznámili jsme jim pro změnu náš nový plán. Mohu zodpovědně říci, že je překvapil víc, než svatba nás. I přes počáteční zklamání, že tu nebudeme takovou dobu, nám to přáli a malinko i záviděli. Na závěr večera jsme se dohodli, že ještě před odletem opravíme fasádu a střechu. Dům je dostatečně veliký i pro dvě rodiny. Až se vrátíme, můžeme tu v klidu bydlet všichni. Pouze na přání Bohunky jsme souhlasili s nějakými úpravami, aby byly k dispozici dvě kuchyně a dvojí sociální zařízení.
Ráno jsme s Barborkou jeli do Humpolce. Vyrazili jsme kolem třetí hodiny, abychom se vyhnuli ranním zácpám. V jednom úseku dálnice byla objížďka. Odbočil jsem na vedlejší cestu a ve tmě, neznámou úzkou silnicí sledoval cedule s objízdnou trasou. Po několika kilometrech se mi však cedule ztratily a já musel zastavit a nastavit si navigaci, abych našel znovu cestu k dálnici. Když mě navedla konečně na rovnou silnici, zkazila mi radost další objížďka. Jel jsem s kamionem po půli silnice, kde byla druhá polovina uzavřena. Tu se objevila cedule směr jízdy doleva a já najel na levou stranu silnice. Stavba se přesunula na pravou stranu. Malinko to hupslo a staženým okénkem jsem uslyšel podivné zvuky. Provoz tu nebyl žádný. Zastavil jsem, abych se podíval, co že to je za čvachtání. Vyskočil jsem z kabiny do tmavé noci a mé nohy se zabořily asi patnáct centimetrů do čehosi měkkého a blátivého. Než jsem stačil upozornit Barborku, aby z kabiny nevystupovala, byla rovněž zabořena a strašně nadávala. Oba jsme stáli v čerstvém, ještě nezatuhlém betonu. Silničáři zřejmě dokončili práci pozdě v noci a omylem položili ceduli k přikázanému směru jízdy opačně. Já si pak s Barborkou deset minut čistil boty, myl nohy a pral ponožky. Těch několik metrů jsem radši vycouval, neboť jsem si nebyl jist, zda někde před námi nebude beton hlubší. Po vyjetí na tvrdou silnici jsme se smáli až do Humpolce. Docela by mě zajímalo, jaký měli silničáři výraz ve tváři, když po příchodu do práce uviděli vyjeté koleje, v novém již zatuhlém betonu. Ze svých cest mám neskutečně mnoho krásných, zvláštních i smutných zážitků. Kdo se ale může pyšnit tím, že se projel čerstvým betonem?
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!