Domů
Vykládka proběhla za účasti vojáků a policie. Skládání oplatek a sušenek ruským dětem k Vánocům zajistilo asi patnáct mužíků, kteří ručně celý náklad dopravili do starého skladu stylem řetěz. Tento sklad měl jedinou výhodu, a to, že byl ze všech stran zabezpečen mřížemi. Po obědě jsem vyjel směr domov. Začalo sněžit a jelo se báječně. Asi po padesáti kilometrech mě v jedné vesnici zastavil muž v policejní uniformě. Zeptal se, kam jedu. Když jsem odpověděl, že směr Kyjev, otočil se k autobusové zastávce a zavolal: „Kolja sadis!“. Do vozu nastoupil starší muž a pokynul rukou, jako že můžeme jet. Nechápal jsem, co to má znamenat, a vyjel jsem. Možná mě navede do stanice technické kontroly, nebo nedej bože k nějaké loupežné bandě. Mě se zbaví a vůz prodají. Netrvalo dlouho a Kolja u odbočky k nějaké vesnici ukázal, ať zastavím. Když vystupoval, řekl jen spasiba a odešel po vedlejší cestě směrem ke vsi. Teprve teď jsem pochopil, proč jsem nepotkal žádný autobus. Dopravu osob tu zajišťují náhodní kolemjedoucí s pomocí policistů. Dal jsem se do smíchu.
Než jsem se dostal ke Kyjevu, smích mě přešel. Sněžení se proměnilo v hustou lavinu, která se během několika minut zřítila s nebe na zemi. Protože jsem nebyl naložen, jelo se obtížně. Jen několik kilometrů před městem začal vůz prokluzovat a nakonec se úplně zastavil. Přemlouval jsem ho houpáním přes spojku, nadával mu, ale nic nepomohlo. Stál jsem a kupy sněhu se zvětšovaly. Měl jsem sice kdesi v kastlíku řetězy, ale protože jsem je nikdy nepoužil, a vlastně je ani neviděl rozbalené, nechal jsem je tam, kde jsou. Těžko bych si s nimi poradil. Zapnul jsem topení a čekal na nějaký zázrak. Po hodině jsem potřeboval na toaletu a vyskočil jsem z kabiny na vozovku. Napadlo takové množství mokrého sněhu, že jsem ho měl až v rozkroku. Než jsem se vyprázdnil, byl můj lulínek jako sněhulák.
Po chvíli jsem uslyšel podivný zvuk. Po silnici za mnou jel traktor s pásy (ale i traktor spásy), nebo spíš tank a za sebou táhl na podivném zařízení náklaďák. To zvláštní zařízení byla rozpora s řetězy, na které bylo možno v různých vzdálenostech připoutat tahaná vozidla. Asi to tu bylo běžné a tímto způsobem si majitel tankotraktoru přivydělával. Zastavil, a aniž by se mě na cokoli zeptal, přivázal můj vůz na řetěz a potom přišel pod okénko. Zamnul prsty, jako že chce peníze. Dal jsem mu deset euro a on bankovku políbil, nasedl a rozjeli jsme se. Než nás dotáhl do Kyjeva na parkoviště, byly za námi připoutané další čtyři vozy různých velikostí. Byl už večer a já neriskoval další jízdu a odebral se ke spaní.
Ze spánku jsem uslyšel, jak někdo nesměle zaťukal na dveře. Vyhrabal jsem se z postele, odkryl závěs a venku stála jakási Ruska a nabízela mi potěšení. To se občas na parkovištích stává. Většinou jsou to však nezajímavé, ba až ušmudlané typy žen či dívek, které zrovna neuchvátí.
I přesto, že tato byla krásná, mladá a dokonce bych řekl půvabná, zakroutil jsem hlavou, že nic nepotřebuji a opět zalezl do vyhřáté postele. Usínal jsem s myšlenkami na Květu. I kdybych Květu neměl, asi bych si na toto potěšení netroufl, neboť strach z nemocí je větší, nežli má touha. Nevím, jak dlouhá byla prodleva mezi mým nočním probuzením, ale když opět někdo zabouchal, byl jsem už nevrlý. Odhrnul jsem závěs s rozhodnutím, že ji pošlu kamsi, když tu jsem uviděl dva muže, kteří prosili dlaněmi. Bylo už skoro světlo, sněžit přestalo a já pootevřel okénko. Jeden z mužů mluvil trochu česky a dozvěděl jsem se, že ten druhý je principál ruského cirkusu a že by potřeboval odvézt dvě klece s medvědy do Lvova, jinak prý nestihne večerní představení. Peněz prý moc nemá, ale je ochoten mi dát padesát euro. Po chvíli váhání jsem souhlasil. S traktorem, kterému u nás říkáme Bělorus, naložili dvě klece s huňáči. Principál jel s Žigulíkem přede mnou a každých dvacet minut zastavoval, aby zkontroloval své chlupáče. Mazlil se s nimi, dával jim napít a občas je odměnil jakousi dobrůtkou.
Z Kyjeva do Lvova je to přibližně 500 kilometrů. Kolem čtvrté hodiny jsme šťastně dorazili na náměstí k cirkusu. Než jsem se otočil, přiběhlo asi deset mužů se svaly jako z ocele a společnými silami snesli klece na zem a posléze je odnesli do stanu. Po vyložení živého nákladu mi podával principál dohodnutou odměnu. Podal jsem mu ruku a bankovku nevzal. Řekl jsem jen spasiba, eto charašo. Potřeboval jsem udělat dobrý skutek. Medvídci byli kouzelní a cestu má můj šéf už stejně zaplacenou. Odjel jsem na hlídané parkoviště a věnoval se odpočinku. Je čas. Za tři dny budu doma, tak není kam spěchat.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!