Když už jsem byl vzteklý, kopl jsem v té marné snaze do vrchní části gumy tak silně, že se sice ráfek od nápravy konečně odlepil, ale auto se s malým vzdechem a zavrzáním sesunulo z heveru, který jsem dal zřejmě příliš na kraj. Udělalo to hups a ách a hever se zaklínil mezi všechny ty součástky, kterým jsem nerozuměl, ale zřejmě tam musely být. Polský kolega to viděl a zkušeně prohlásil: „No kurva. To už chce servis.“ Nezbylo mi, než požádat dispečerku Karolínu, aby našla v mém okolí nějakou opravnu pneu. Za tři hodiny přijel mladíček, že bych mu nesvěřil ani hřebík k zatlučení a po zhodnocení situace zvedl svým heverem vůz a odpálil autogenem hever můj, který se beznadějně zaklínil mezi pláty pérování. Během deseti minut vyměnil gumu a po vyřízení dokumentace odjel. Barborka toto mé fiasko nekomentovala a uvařila potřetí za tři hodiny kávu, čímž mě ujistila, že je fajn, že tu je.
Bylo jasné, že v pátek do Lisabonu nedojedeme včas. Portugalsko je jedna velká skála, mezi níž se bydlí, jezdí a žije. Všude samý kámen, a když už se náhodou objeví tráva, je suchá, žlutá. Skutečně jsme na vykládku dojeli až večer. Celý víkend jsme prochodili Lisabonem a zbytek dne jsem s Barborkou muzicíroval. Zpívala krásné písně, které jsem ani neznal, leč snažil jsem se ji doprovázet na klarinet. S Barborkou je pohoda.
V pondělí jsme složili náklad a ve španělském městě Mérida jsme naložili olivy do Prahy. Cesta domů však neproběhla v klidu. První komplikace byla, že se opět někdo podíval s nožem pod plachtu a ukořistil několik plechovek oliv. Vůbec jsem to neřešil. Škoda byla několik stovek korun. Jen jsem to oznámil šéfovi a ten samozřejmě reagoval tak, jak jsem předpokládal. Nezdržuj se a jeď, ať jsi v pátek na vykládce. Druhým zdržením byla policejní kontrola, při níž mi španělský policista dal fouknout do měřicího přístroje a pochopitelně naměřil 0.24 promile. Předložil jsem mu potvrzení a on si ho pozorně přečetl. Potom mě požádal o trpělivost a odjel. Za dvě hodiny přijel a ještě jednou se mi omlouval, že si musel informace ověřit a že je vše v pořádku. Po našem odjezdu z místa kontroly jsem vyprávěl Barborce o mém problému. Do té doby o něm nevěděla. Dokonce jsem se přiznal poprvé i k trapné kontrole v GAI na Ukrajině. Když jsem vše dovyprávěl, prohlásila, že jsem hrdina. To mě trochu rozesmálo, neboť si hrdiny představuji určitě jinak, ale potěšilo mě, že má na to takový pohled. Zdůraznila svůj názor tím, že by to každý jiný vzdal už na začátku. I přes tato dvě malá zdržení jsem domů dojel včas. Než jsem vjel do firmy, sjel jsem v zatáčce na kluzké vozovce. Stoupl jsem si před vůz a lamentoval: „To snad není pravda. Celou Evropu projedu v pohodě a před garáží zapadnu.“ Neuplynulo ani půl minuty a jel okolo šéf. Zrovna odjížděl z firmy domů. Samozřejmě, že zastavil a situaci zhodnotil. Potom si sedl za volant a po několika pokusech se mu podařilo vyjet z blátivé hlíny. Pak vystoupil a s úsměvem mi podal klíčky. „To nic, jsou horší věci. Mimochodem, říkal jste, že dobré vtipy by neměli vymýšlet inteligenti, co? Víte však, kde má kamion pohlavní ústrojí? Za volantem.“ A se smíchem odjel.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.