V pátek ráno jsem na parkovišti zjistil, že mi kdosi v noci prořízl plachtu a díval se, co vezu. Nechápal jsem počínání dotyčného, ale zřejmě jde o narušeného jedince, který si myslí, že každé auto vozí něco, co sedá vypít, sníst, či prodat. Nebyl jsem totiž jediný. Cestou na toaletu jsem uviděl, že i sousední vůz má podobnou vizitku a další měl u vozu policii, kterou zavolal, neboť vezl něco, co se nenechavci zamlouvalo, a přišel o část nákladu. Pro jistotu jsem zkontroloval traktory, ale zdálo se být po této stránce vše v naprostém pořádku. Mohu však poděkovat dotyčnému, že mě donutil otevřít vrata a nakouknout dovnitř, neboť jeden z kurtů, kterými byl traktor připoután, se uvolnil a při další jízdě by se zřejmě následkem poskakování a zatáčení mohly traktory poškodit. Nevím, jestli si dovedete představit to znechucení z toho, že si někdo dovolí živit se, či spíše přiživovat na úkor jiných, ale dlouhou dobu jsem řídil, aniž bych vnímal krajinu.
Myslel jsem na zlo světa a nebylo mi z toho pocitu zrovna nejlépe. Vše mě přešlo, až když jsem projel města Nancy a Toul. Na delší dobu se otevřela krajina se zrajícím obilím, s loukami, s poli, s lesy a pastvinami. Loupení mě přestalo hlodat v mysli a začal jsem si zpívat. Nezpívám dobře, ale tady je to jedno. S rádiem jsem vyřvával, jako bych chtěl ty zpěváky překřičet. Asi mi už leze na mozek ta dlouhá samota. Odpoledne jsem se dočkal. Z dálky jsem konečně viděl Alpy. Nevím, co jsem od průjezdu tunelem pod Mont Blancem očekával, ale to nejkrásnější bylo před vjezdem do tunelu.
Hora, která budí respekt, krajina připomínající filmy z Kanady a sníh, led a ledové vodopády tento dojem korunovaly. Po vjezdu jsem jen čtvrt hodiny jel tmou s nahnilým vzduchem plným výfukových plynů. Okna se orosila a měl jsem práci je otírat zvenku stěrači a zevnitř hadrem. Příště si musím zavřít okna a větrání dát do polohy uzavřeného okruhu. Tu čtvrthodinu jsem si odpykal jako trest za tu nádheru předtím. Když jsem konečně vyjel z té patnáctikilometrové díry, byl jsem rád. Do Torina jsem přijel k večeru a Italové mě již netrpělivě vyčkávali. Po předání traktorů jsem napsal Topinkovi, co dál. Za chvíli přišla odpověď, že má na pondělí práci z Genovy do Prahy, a ať si tam zítra přejedu.
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!