Trelleborg nás vítal stejně jako před měsícem, jen Pavlovo: Tohle je švédský Trelleborg, seznamte se, tu chybělo. Cestou do Swinesundu, což je švédskonorská hranice, se celkem nic zvláštního neudálo, až na to, že na pumpě Jarmil ukradl plyšáka a na toaletě zas roli papíru. Měl jsem ho plné zuby. Sice jsem se chtěl kochat krajinou, ale Jarmil se rozpovídal o svém životě. Opravuje v garáži starou škodovku a líčil mi detaily této činnosti, která je mi vzdálená jako Madagaskar a zajímá mě stejně tak. Poté mi vyprávěl o jedné své brigádě. Když byl chvíli nezaměstnaný, kompletoval určitý úsek v terénu pro firmu, která vyrábí mapy do navigací. Prý to byla docela dobře placená brigáda. Nejvíc ho však prý těšilo, když mohl do systému vložit nějakou chybu. Jak on řekl, malý kopanec. Zeptal jsem se ho, jestli ví jistě, že je normální, protože zrovna my používáme navigaci někdy až deset hodin denně a každá chyba, kterou zaznamenáme, nás přinejmenším otravuje. Jen se tomu přihlouple zasmál. Když už hovořím o navigaci, mě osobně tyto chyby zrovna nerozhází, ale příjemné to zrovna není. Mám však jednu oblíbenou chybu, tedy vlastně to chyba ani není. Slečinka v navigaci při každém sjíždění z dálnice říká větu blíží se sjezd. Načež jí vždy pobaveně odpovím: „Sjezd se nemůže blížit holka, blížím se já ke sjezdu.“
Jarmila jsem od pánaboha bral jako trest a dlouho očekávanou pomstu za spokojené klidné žití. Trochu jsem se kochal představou, že když nic horšího nepřijde, tak to holt nějak vydržím. Tento Damoklův meč byl docela přijatelný. Proto jsem si nasadil sluchátka a pouštěl si hudbu z Milouše. Spokojeně jsem s hlavou plnou nejrůznějších skladeb pozoroval, jak Jarmil vypráví a povídá a já nic z jeho kdákání neslyším. Zlatá technika. Po další pauze jsem rezolutně rozhodl, že se v kabině kouřit nebude a to ani za jeho řízení. Poté jsem však každou čtvrthodinu musel koukat na Jarmila, kterak před autem pochoduje naštvaný s cigaretou v ruce. Během dlouhé několik set kilometrové cesty jsem však díky hudbě usnul a probudilo mě až vrzání brzd. Stáli jsme v nějakém městě a čekali, až naskočí zelená. Zeptal jsem se, kdeže to jsme, neboť na hranice žádné město dálnici nekřižovalo a Jarmil odpověděl, že v Oslu. Okamžitě jsem vyskočil ze sedačky a začal na něho řvát, že jsme na hranici měli vyclít papíry a že jestli nás teď chytnou celníci, zaplatí si všechno on. V klidu odpověděl, že jsem mu to měl říct dřív a otočil soupravu zpátky směrem ke Švédsku. Naštěstí se nikdo během naší otočky o nic nezajímal. Ve Swinesundu jsme napodruhé projeli s vyclením. První cesta do Norska byla pro mě tou nejúžasnější projížďkou mezi netknutou přírodou, krásami horské krajiny, překrásnými ledovci a hučícími vodopády. Veškerý nádherný dojem tu kazil jen Jarmil. Cesta se klikatila mezi vesničkami, ve kterých jsem zaznamenal spoustu nehlídaných otevřených garáží plných sekaček, autíček, kol a jiných drahých věcí, veřejných parkovišť, které byly zásobeny nejnutnějšími potřebami, až mi to připadalo, že v Norsku není nikdo, kdo by kradl. Nikdo, vyjma Jarmila. Během první noci strávené na této cestě si do batohu přibalil půl tuny toaletního papíru, dvě stě litrů pet lahví s pitnou vodou, tři popelníky, dva deštníky a dva odpadkové koše. Bylo mi trapně. Když jsme ráno vyjeli, nutil jsem ho, aby tento arzenál na prvním parkovišti nechal, a když odmítl, prostě jsem odjel. Za minutu mi volal, že jsem debil a že se mám pro něj vrátit. Odpověděl jsem mu, že tím debilem je on a jestli chce, abych na něj počkal, budu na dalším parkovišti čekat jen pětačtyřicetiminutovou povinnou pauzu. Přijel stopem za půl hodiny. Třískl dveřmi, řka, že takovýho vola ještě neviděl, přestal trvat na svém lupu a odnesl na toaletu vše, co nakradl. Na vykládku do Stavangeru jsme dorazili v pohodě a k mojí spokojenosti bez dalších kradených úlovků. Když jsme čekali na další práci, poslal jsem Milijardovi smsku:
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!