Paní mi dala ruku na rameno a řekla, že se omlouvá, ale je to bohužel pravda. Zazvonil mi telefon. Sláva, už mi volá. Vytáhl jsem mobil z kapsy, ale byl to Milijarda. První, co řekl, bylo: „Už to víš?“ Ani jemu jsem nevěřil. Přece to tak rychle nemohl vědět. Je to určitě blbý vtip. Odpověděl jsem mu, že jsem doma, a že tady teď byly obě, a že se smály, a že určitě za chvíli zase přijdou. „Hned přijedu domů.“ Řekl a zavěsil.
Sedl jsem si na botník a do klína mi vyskočil Čertík. Doufal jsem, že to není pravda, ale telky mi slzy na Čertíkovo ucho. Začal ouškem klepat a umývat se. Přivinul jsem ho do náruče a on začal vrnět. V této poloze mě našel Mijijarda, když dorazil. Jeho vlhké oči mi daly jasně najevo, že to není sen, ani skrytá kamera, ale ta nejhorší skutečnost. Objali jsme se a v tu chvíli mi z očí vytryskl vodopád. Milijarda nalil dva panáky, ale já neměl sílu na pití a padl jsem na pohovku.
„Dej si, je to v takové chvíli to nejrozumnější, co můžeš udělat.“ Přemlouval mě, a tak jsem poslechl. S prázdnou sklenicí jsem vší silou mrskl do kouta. Roztříštila se na tisíc malých kousků. Vztek se však nesnížil. Seděli jsme s Milijardou naproti sobě a oba jsme se dívali do stropu.
„Konečně jsem si myslel, že mě potkalo štěstí.“ Uvažoval jsem nahlas. „Měl jsem krásnou práci, nádhernou manželku, kouzelnou princezničku a naději na syna. Během vteřiny se vše obrátilo naruby. Nenávidím letošní rok. Ztratil jsem nejen štěstí, ale i naději.“ Milijarda seděl a tiše poslouchal. Pokračoval jsem: „Máma, potom kocour Ferda, kolega Pavel, potom babi a teď tři lidé, které jsem miloval.“ Švagr nalil další sklenici. Obrátil jsem obsah do sebe a lehl si na polštář k Čertíkovi, který tu mezitím usnul. „Nebudu už nikdy šťastný.“ A zavřel jsem oči.
Probral jsem se, když Čertík seskočil z polštáře. Otevřel jsem oči a nad námi stála Bohunka.
„Tedy vy vypadáte! To si nemůžete na pití najít lepší místo? Co se tu proboha dělo? Všude samý sklo!“ Její hlas probral i Milijardu. Ten vstal a objal Bohunku.
„Květy jsou mrtvý,“ zašeptal jí do ucha. „Měli autohavárii.“ Bohunka upadla do křesla a nezmohla se na jediné slovo.
Milijarda měl strach o mou budoucnost. Bál se, abych nevyvedl něco nepředloženého. Rovněž mi naznačil, že je to sice největší tragédie, která nás mohla potkat, ale že život jde dál. Přiznám se, že jsem chvílemi uvažoval o rezignaci. Chtěl jsem se upíjet, abych nemusel myslet na Květy. Nejhorší byly sny. Viděl jsem je tisíckrát umírat. Vždy, když jsem se probudil, byl jsem zpocený, vyčerpaný a nešťastný. Na Milijardovy starostlivé otázky jsem odpovídal jednoslabičně, nebo vůbec. Milijarda mi navrhl, že bych si měl něco koupit, abych se odreagoval. Třeba nový klarinet, nebo cokoli, co mě zaměstná. S klarinetem jsem nesouhlasil, ten krásný nástroj po babi mi dokonale vyhovoval. Oznámil jsem mu, že si koupím auto. To se mu však také příliš nezdálo. Jak mi později prozradil, měl strach, že si koupím nějaký starší rychlý vůz a dám to tři sta do zdi.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.