„Hele, ty mladej, je vidět, že ti to myslí, když sis pořídil ten sešit. Nech si dvě strany volný pro hromadný informace a každý další list si nadepíšeš příslušným státem. Začneme hned Německem… Do prdele, viděl si toho vola, co udělal? Asi se chce zabít, kretén“. Okomentoval nebezpečné řízení jiného řidiče a pokračoval: „V Německu se jezdí na dálnici osmdesát, ale normálně tolerujou devadesátku. Na ostatních silnicích je šedesátka a jezdíme sedmdesátkou. V obcích je taky padesát jako u nás a bacha, v každý druhý je radar. Na tohle jsou Němci hákliví. Umíš aspoň trochu nějaký řeči?“ Po pravdě jsem odpověděl, že němčinu a angličtinu ovládám obstojně a francouzštinu se španělštinou částečně. „To jsi borec. Já mluvím německy jen v sebeobraně. Kdyby ti náhodou vyplivla tahleta krabička na snímání německý dálnice, tak hned zastav u nějaký pumpy a tam jsou takový mašinky, kde se dá zaplatit každej úsek hotově… Ty vole, to je fáro, co? Jo, a kdybys vezl nějakej odpad, musíš mít v Německu otevřený áčko. To je ta cedule na masce. Hele, tady je pěknej výhled. Jestli tu budeš někdy dělat pauzu, jdi se mrknout po tý cestičce, co vede z parkoviště. Hele, bagouni, zase někoho lapaj. Kdyby si radši našli pořádnou práci. To buď rád, že už jsou zrušený hranice, to bylo dílo. Celní papíry, čekání ve frontě a posraný stráně.“ Nejhorší bylo, že jsi se neměl ani kde vysrat a umýt. Představ si frontu kamionů dlouhou asi tak sedm kilometrů a okolo rovina a zoraný pole. Poskakuješ pět set metrů za hodinu, a když to na tebe přijde, abys vyhrabal díru v zemi, jako nějakej čokl. Ty nejhorší rychlovky se řešily tak, že sis zalezl pod auto a tam to udělal. Ostatní vozy pak celou tu tvoji hromádku rozjezdily. A auta? Dneska jsou už skoro vybavený, ale dřív měl v kabině lednici jen ten nejbohatší. Žrali jsme suchý, a nebo to, co se nekazí a v létě chlastali minerálku, která měla třicet stupňů. Vono stejně to ani dneska není úplně dotáhnutý do konce. Třeba pití. Vidíš tady nějakej držák na pití? Nevidíš a přitom pije každej a furt. Petka s limčou ti lítá po kabině a někdy se stane, že ti i vlítne pod nohy. To je pak fofr. Jo, jsou ve dveřích takový kapsy, ale tam se dvoulitrovka nevejde. A teď si ale vem, že v každým autě bez rozdílu najdeš popelník a elektrickej zapalovač. No není to na hlavu? Řeknu ti, že já potkat nějakýho toho navrhovatele kabin, tak mu rozbiju držku a nechám ho měsíc řídit, aby poznal, že má uvažovat jinak.“
Občas Pavel uhnul od vysvětlování do soukromých věcí, abychom se nebavili jen o práci a lépe se poznali. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že byl minulý týden jedním z řidičů, které jsem potkal na schodišti a všichni, co mě viděli, si mysleli, že jsem z berního úřadu, nebo že jdu firmu odkoupit. Řekl, že kdyby tušil, že s ním dnes pojedu do Belgie, dal by výpověď.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se, když chroustal brambůrky. „Mikuláš.“ Odpověděl jsem a chtěl jsem začít mluvit o něčem jiném. „No a jak dál? Já jsem Chodil.“ Snažil jsem se vyhnout svému příjmení a zažertoval jsem: „Kam?“ Bylo vidět, že je na tuto reakci zvyklý a odpověděl naprosto v klidu. Řekl (s prominutím): „Do prdele, ty vole.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!