Stál jsem před malým otlučeným baráčkem a hledal nějaký zvonek. Když jsem konečně objevil nenápadný puntík na starých dveřích, ty se s rachotem otevřely, vykoukla paní na invalidním vozíku, a copak prý hledám. Řekl jsem jí, že teď už nic, když vylezla a zeptal se jí, jestli tu bydlí pan profesor. Mávla rukou a na otázku neodpověděla.
„Pojďte dál. Než se vrátí, uvařím vám kafe.“ Vešel jsem do domku a posadil se v kuchyni ke stolu.
„Copak od něj potřebujete? Přezkoušet, nebo nějaký to doučování?“ Moc se mi nechtělo odpovídat.
„No nic, já se jen tak ptám, protože si vlastně celý dny nemám s kým popovídat, tak se nezlobte. Jsem tu pořád sama a Honzík je věčně někde v luftě.“
„No víte,“ začal jsem zeširoka, „já pana profesora ani neznám, ale mám jeden takový problém a doufám, že mi ho pan profesor pomůže vyřešit.“ Málem mě nenechala domluvit a skočila mi do řeči.
„To von zas jó, jak se jedná o problém cizích, tak to by se mohl přetrhnout, ale že mám problémy já, to se ho jaksi moc netýká. Tedy nic proti vám, ne že bych vám chtěla něco vyčítat, ale mně tady například už dva měsíce nesvítí světlo ve špajzu a jemu je to šumafuk.“
Nabídl jsem se, že jí to světlo opravím, ale neposlouchala mě.
„On Honzík je na tyhle práce nešikovnej a já jsem mu tady jenom na obtíž.“ Vytáhla kapesník, aby si utřela vlhké oči a pak se do něj vší silou vysmrkala. „Nebo posledně, jak dlouho myslíte, že mi vozil plyn na vaření? Tři týdny pane a to jsem mu musela ještě desetkrát denně připomínat.“
Litoval jsem, že jsem nepočkal venku, nebo že princezna netrůnila déle. Paní se zřejmě opravdu potřebovala vypovídat a někomu si postěžovat, neboť mlela dobrých dvacet minut. Kávu uvařila vynikající, a když nepřestávala mluvit, přestal jsem ji poslouchat a popíjel ten lahodný nápoj a myslel při tom na Květy. Za půl hodiny přišel pan profesor. Byl to malý, černovlasý hubeňour s brýlemi a těkavýma očima. Představil jsem se jen jménem a poprosil ho o rozhovor. Poděkoval jsem jeho paní za výbornou kávu a on mě zavedl do místnosti, která byla směsicí skladu, pracovny a knihovny. Při troše dobré vůle by se dalo říci, že je to i laboratoř. Posadil mě do křesla a řekl: „Co vás ke mně přivádí, pane Mikuláši? Křestní jméno jsem přeslechl.“ Odpověděl jsem, že ho nepřeslechl, ale že Mikuláš je křestní. Představil jsem se celým jménem a on se dal do upřímného smíchu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!