Do Švýcarska s Adamem
V pondělí ráno jsme dostali hromadnou práci. Čtyři vozy povezou kontejnery do Ženevy. Budu mít další premiéru. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyl. Dokonce budeme proclívat v Feldkirchu, tudíž mi ke Švýcarsku přibude ještě Lichtenštejnsko. Před odjezdem si nás šéf pozval do kanceláře a vysvětloval nám, jak se ve Švýcarsku jezdí a upozornil nás na všechny úkony, na které nesmíme při průjezdu hranic zapomenout. Velitelem kolony určil Kolbu, který již v této zemi několikrát byl. My tři zbývající jsme měli v tomto směru premiéru. Večer jsme dojeli před Feldkirch a kolegové se sesedli do jednoho vozu. Nechtěl jsem je rušit, ale zároveň jsem nechtěl, aby si mysleli, že se jich straním. Uvařil jsem si kávu a doslova se nacpal mezi ně. Čtyři muži v kabině, o psovi nemluvě. Tak by se dal nazvat náš minimejdan. Chyběl tu jen ten pes. Chlapi probírali všechna možná i nemožná témata. Počínaje tím, jak by vedli firmu oni, kdyby byli na místě šéfa a konče osobními problémy.
Nejvíce se však jejich hovor týkal aut a všeho, co se kolem nich točí. Do tohoto tématu jsem nemohl zasahovat, protože jsem nechápal, jaký je rozdíl mezi převodovkou, kterou vyrobila jedna automobilka a tou druhou, kterou vyrobila druhá. Pro mě to auto prostě řadí, a tím plní svou povinnost. Pochopitelně jsme si z Kolby dělali srandu, kvůli jeho vedoucí úloze. Bránil jsem ho slovy, že je dobře, že máme veli tele. To se chlapcům zalíbilo a oslovovali ho ty naše veli telátko. Po několika změnách témat se dostali až k politice. Prohlásil jsem, že o tom se bavit nebudu, protože se mi zdá, že naši ústavu psali v ústavu. Řekl jsem si, že bude lepší, když tuto sešlost opustím, popřál jim dobrou noc a zalezl jsem do svého Květáku a snažil se usnout. Nedařilo se mi. Znovu jsem vstal a tu jsem si vzpomněl, že mám stále pod lehátkem Adama. Vytáhl jsem notebook po Květě a pohladil ho. Dosud nebyla příležitost, ale dnes je klid, a tak jsem se rozhodl, že se do něj podívám. Jeho obsah měl převážně pracovní charakter. Pouze ve složce dokumentů jsem našel Květin deník. Začala ho psát v den, kdy se princezna narodila. Prolétl jsem s vlhkýma očima celý zápis a nalistoval datum našeho znovu seznámení.
…Potkala jsem Mikuláše. Je stále takový, jak si ho pamatuji ze školy, když jsem do něj byla zamilovaná. Poskytl nám svůj dům k bydlení. Je stále stejný, jako když jsem tu byla ve čtvrté třídě. Naprosto nic se v něm nezměnilo. Je vidět, že byla jeho rodina konzervativní, až do morku kostí. Tím líp. Nemusím mít strach, že by z jeho strany došlo k nějaké nepředvídatelné události…
No vida. Ani jsem si nepamatoval, že u nás někdy byla. Lehl jsem si na lehátko a položil Adama na břicho, aby se mi lépe četlo.
…Nechtěla bych se do něj zamilovat. Je to přeci jen dočasně, ale musím uznat, že po dnešní noci, když jsme se poprvé milovali, se mi to možná nepodaří. Květuška se do něj asi taky zbláznila, protože o ničem jiném nemluví. Je to první chlap, kterého má ráda…
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.