„Nikdy nechoď nad kanálem s klíčema,“ mi svazek blátivého a páchnoucího hnusu podal. Po důkladném očištění se hnus stal opět klíčemi. Jen vůně z nich se vytrácela velmi pomalu.
Vyjeli jsme k domovu. Když jsme přijeli ke hranicím Itálie, zastavil nás policejní vůz. Vím, že jsem spěchal, abychom dojeli domů včas, a tak jsem se obával, že budu mít průšvih. Řídil jsem já a policista si zkontroloval mou jízdu. Tato oblast se nazývá Jižní Tyrolsko a mluví se tu už německy, takže jsem s komunikací neměl problém. Po kontrole se na mě policista obrátil se slovy: „Z Bolzana se musí jet třicet kilometrů rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Vy tu však máte místy až osmdesát. Musíte zaplatit pokutu.“
Otázal jsem se, kolik ta pokuta má být a on laxně prohlásil, že tři sta. Nejsem herec, ale později se mi Kolba svěřil, že takový herecký výkon ještě neviděl. Nejdříve jsem prý úplně zbledl, poté jsem plakal, naříkal a dušoval se, že už to nikdy neudělám, a že když mu ty peníze dám, budu mít po Vánocích, až jsem ho ukecal na sto euro. Nato jsem se ho ještě zeptal, kolik by to stálo, kdybych nechtěl potvrzení a on mi vrátil pas s tím, že mu do něj mám vložit padesátku. Okamžitě jsem jeho příkaz splnil a byl se sebou spokojen. Po opětovném vyjetí mi Kolba imaginárně smeknul. „Hochu, za tohle představení zasloužíš Oskara, anebo aspoň panáka. Příště si v tomhle úseku dej větší pozor.“
Když jsme v pátek dojeli po složení na plac, oznámil jsem Milijardovi, že jsem už zaplatil vstupné 50 euro na tu jeho slavnost a vše mu vyložil. Nevěřil bych, jak dovede pobavit cizí neštěstí. Milijarda se smál, až se za břicho popadal. Když se pak přidal Kolba se svým vyprávěním o klíčích v kanálu a o mém tříkilometrovém couvání, smál se, jako by to byl ten nejlepší vtip.
Domů jsem dorazil v podvečer. Už před vstupem na zahradu jsem se musel usmívat. Všude bylo čisto, zameteno, tráva sestřižená a dveře natřené. Doma to vonělo bábovkou a obě Květy mě přivítaly s úsměvem a objímáním, až jsem doslova roztál. Večer byl přeplněn láskou. Nevěděl jsem, koho mám objímat dřív. Střídaly se na mě a vyprávěly, občas jsem se dostal ke slovu i já. To se pak smály a velká mě líbala a malá pusinkovala. Tomu se říká štěstí.
Slavnost
V sobotu večer k nám přišla Květy kamarádka na hlídání. Květa si oblékla krásné nové šaty a já po třech měsících oprášil oblek. Do sálu jsme vstoupili s malým zpožděním. Milijarda už nás vyhlížel a zavedl nás ke stolu, kde seděla dívka otočená zády k nám. To bylo jeho jediné štěstí. Kdybych ji byl uviděl dříve, asi bych se na podpatku otočil a odešel bych. Byla to Anděla. Ano. Byla to ta dívka, se kterou jsem strávil onen víkend před čtvrt rokem. Anděla vstala, a když mě spatřila, bylo v jejích očích patrno, že se lekla. Milijarda s Květou nic nezpozorovali a švagr nás představil.
„Dovolte, abych vás seznámil. Bohumila Prokopová,“ ukázal na Andělu a poté se obrátil na nás a pokračoval. „A toto je moje sestra Květa a její muž Mikuláš Smutný.“ Dokončil seznámení a odešel řka, že jde koupit pití. Květa šla s ním. Posadili jsme se a já se snažil nenuceně promluvit.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.