GAI
Druhý den jsem hledal cestu skrz Lvov. Špatně jsem však odbočil a po několika kilometrech jsem dojel ke Gaice. Gai (gosudarstvjennaja avtomobilnaja inspekcija) jsou na každém konci města, jako strážní budky se stálou policejní službou. Věděl jsem, že nejsem na té správné trase a na rozšířené silnici jsem se otočil. Než jsem otáčení dokončil, vyběhl z budovy policista a ukázal mi, ať zastavím na parkovišti. Když jsem tak učinil, požádal mě přísně o pasport a potom odešel směrem k budově. Neboť se stále nevracel, zamkl jsem a šel za ním. V kanceláři seděli dva. Ten, co mi odebral pas, byl menší, a měl na ramenou dvě hvězdy. Kolega mu říkal lajtnant. Druhý byl vysoký blonďák se třemi hvězdičkami na klopech. To byl starší lajtnant. Ani nepozdravil a jen ukázal na židli uprostřed. Usedl jsem a čekal, co bude. Menšího poslal přiložit do kamen a sám si vzal druhou židli. Sedl si naproti mně a spustil: „Što ty zděs sdělal? U GAI zapreščeno povaračivaťsja. Serjoža eto pravda?“ Serjoža dokončil přikládání a zařval: „Zapreščeno!“ Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale Serjoža pokračoval: „Kak ty něznaješ, eto zapreščeno! Igor, on eto něznajet! I baže něznajet što u něvo prabľema.!“ A poslední slabiky mi řval skoro do ucha. Bylo na nich vidět, že jsou vděční za nějakou zábavu, protože na této opuštěné silnici toho za den asi moc neprojede. Potřebovali někomu ukázat, jak jsou důležití. A mě jim seslal sám Pán Bůh. Viděl jsem jasně, že nemá cenu se jakkoli přít a vytáhl jsem dvacet euro, abych jim zaplatil pokutu a konečně vypadl. Jenže touha bavit se, zvítězila nad penězi. Igor nevěřícně zakroutil hlavou a vstal.
„Ty chočeš nas děngami uplačivať?! Nas, Ukrajinsku miliciju? Mily moj, eto těbě lěchko něprajďot!“ Modlil jsem se, aby je to herecké vystoupení přestalo bavit, jenže čím víc hráli, tím víc se jim ta role zamlouvala. Serjoža vytáhl skleněnou trubičku s balónkem, která se u nás kdysi před lety také používala, a přiložil mi ji k ústům. Nafoukal jsem svých 0,25 promile, neboť trubička krásně zezelenala. Serjoža vítězoslavně podal trubičku Igorovi a ten na mě dobrých pět minut řval a řval. Skoro nic jsem nerozuměl, ale bylo na něm vidět, že ho řvaní baví.
Když se vyřval, řekl jsem, že mám v kamioně bumažku, že pro ní dojdu. Igor vstal, nasadil mi pouta a odvedl mě do auta. S želízky na rukou jsem vytáhl z desek kopii dokladu o mém zdravotním stavu, přeloženou do pěti světových řečí a ověřenou notářem. Ještě jsem mu podal vodku ve víře, že jeho přísnost zmírním. V kanceláři ji pak oba dobrých deset minut studovali a z jejich posunků bylo vidět, že ani jednu z těchto řečí neovládají.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!