Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

   „Jo, je to fajn děvče.“ Odpověděl jsem a myslel jsem si, že ho má odpověď uspokojí.

   „No a co? Bylo něco?“ Znovu jsem nepochopil, co má na mysli. Až když naznačil rukama jistý pohyb, došlo mi, oč mu jde. Dlouze jsem si promnul vlasy, protřel oči a na chvíli schoval tvář do dlaní. Pak jsem se Milijardovi podíval z blízka do očí a pošeptal jsem: „Nic nebylo, já tvoji sestru miloval.“ Milijarda zbledl a poťouchlý výraz se změnil na provinilý. Tentokrát si dal do dlaní tvář on.

   „Promiň, brácho.“ Omluvil se mi za tu netaktnost, objal mě a víc jsme o tom nehovořili. Po našem návratu dolů byla Barborka už v pyžamu a odešla nahoru spát. Ještě jsem Milijardovi a Bohunce oznámil, že tu Barborka zatím bude bydlet. Je na podpoře a budu se o ní starat i finančně. Barborka spala na posteli a já si lehl na pohovku po princezně.

Zhasl jsem a do tmy se zeptal, jak to vidí dál. Chvíli bylo ticho a potom jsem uslyšel posmrkávání. Hned jsem si uvědomil, že jsem byl netaktní tentokrát já a zeptal jsem se, jestli nechce zítra odvézt do nemocnice za maminkou.

   „Budu moc ráda. Mohla bych tu s vámi ještě pár dní zůstat?“ Zeptala se a já jí odpověděl, že samozřejmě. Musel jsem jí vysvětlit i to, že jsem dole oba spolubydlící již informoval o tom, že tu zatím zůstává.

   „A co chceš dělat dál?“ Pokračoval jsem v otázkách. „Myslím pracovně.“

   Řekla, že momentálně ještě neví a já už se na nic radši neptal. I pro ni to je špatná doba. Nebudu jí trápit. Tentokrát po zhasnutí jsme dobrou brou brouku řekli oba současně.

Ráno, než jsme jeli do nemocnice, nabídl jsem Barborce, že mi je to sice trapné, ale jestli by chtěla nějaké oblečení ze skříně po Květě, může si je vzít. Bez ostychu se prohrabala skříní a vybrala si nějaké svetry, šaty i kalhoty. Potom jsme navštívili obchod a řekl jsem, že na půl hodiny odejdu a ať si zatím koupí nějaké spodní prádlo, protože jsem si cestou v kamionu všiml, že to její není z nejnovějších. Dal jsem jí peníze a varoval jsem jí, že když to do půl hodiny nepromění v nové věci, nepustím jí k nám domů. Potom jsem si šel nakoupit. Vrátil jsem se asi po hodině a Barborka seděla na lavičce s několika objemnými balíky a zářila. Po naložení balíků do Natálky mi dala hubičku na líc a vyjeli jsme za její mamkou.

Paní Vrankové, mamince Barborky, bylo prý podstatně lépe. Chvíli jsme se procházeli parkem, a když se marodka unavila, počkal jsem v hale, zatímco se matka s dcerou loučili. Od té návštěvy byla Barborka jako vyměněná. Prý se bála maminčiny reakce na to, že odešla z domu. Ta s ní však souhlasila, neboť si prý její muž našel nějakou náhradu a v nemocnici ještě nebyl.

Během neděle jsme se s Barborkou dohodli, že zůstane doma a bude si hledat zaměstnání. Ta byla samý smích a měla o poznání lepší chuť cokoli podnikat. Napadlo mě, že bych se jí mohl také zeptat na máminy záclony, ale měl jsem strach z její odpovědi. Nakonec jsem si dodal odvahy a zeptal se.

   „Záclony jsou to pěkné, ale kdybych je tady podebrala a tady nařasila, byly by o malinko hezčí.“ Barborka je skvělá.