Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Po vyložení u Londýna nám poslal nový dispečer, kterého sehnal šéf k Milijardovi, adresu další nakládky. Doslova napsal: Jedte do Astley Green ,Grove Lane, firma Venikal. Namačkal jsem do navigace jméno Astley Green a navigace ukázala místo u Manchesteru, cca 320km. Jméno ulice však v navigaci nebylo. Kolba nastartoval a vyjeli jsme. Asi po třech hodinách jízdy, což je přibližně 250km, volal šéf, že prý kde jsme, protože na nakládce na nás čekají. Řekl jsem mu, že to máme už jen sedmdesát kilometrů a on ztichl. Po pár vteřinách jen poprosil, ať zastavíme na nejbližším parkovišti a zavěsil. Za půl hodiny, když jsme čekali v Servisu (nic jsme neopravovali, ale v Anglii se čerpacím stanicím s parkovištěm říká Servis, jako třeba v Německu Autohof), přišla esemeska, že to ten nováček zvoral, a že to mělo být, ne Astley Green, ale Ashley Green, což je u Londýna. Když už jsme ale tak daleko, ať počkáme, že seženou jinou práci. Stáli jsme u města Stoke On Trent a za dvě hodiny přišla esemeska od Milijardy. Nakladka v pondeli ve Stoke On Trent. Adresu poslu. Pekny vikend. Zase jsem tu sam. Jestli to takhle pujde dal, podivam se za Topinkou. Došlo nám, že byl nováček vyhozen. Kvůli jeho přehmatu musíme víkendovat tady. Bylo pozdní odpoledne a my jsme si uvařili a lenošili. Vytáhl jsem z pouzdra klarinet a zkusil foukat. Kolba mi při tom fandil, jako by byl na fotbale. Když jsem konečně vyloudil první tóny, zatleskal a začal vidličkou dirigovat. Střídal pojídání smažených vajec a dirigování, až mě to rozesmálo. Po půl hodině mě však přestalo hraní bavit; trochu jsem se za ty falešné tóny styděl.

V sobotu ráno jsme si udělali výlet do Stoke. Bylo to asi patnáct kilometrů a sluníčko pálilo. V centru byl trh a tam jsem nakoupil dárky pro Květy. Do auta jsme dorazili až k večeru. V neděli jsme se jen váleli a já se věnoval hlavně Miloušovi, zatímco Kolba četl. Kdybych byl sám, asi bych se učil hrát, ale nechtěl jsem Kolbu nutit poslouchat ty falešné tóny. Jízda ve dvou má spoustu výhod, ale soukromí tím pádem nemáte žádné. V pondělí ráno jsme při kontrole zjistili, že se opět někdo díval, jestli nevezeme něco k užitku a rozřízl v plachtě dvě díry. Jednu na autě a druhou na vleku. Už to nebudu komentovat. Lidi jsou s prominutím blbci.

Těhotné

Uběhl další měsíc, je začátek září. Po čtrnácti dnech jsem zase doma. Předem jsme se dohodli, že oslavíme naše narozeniny. Máme je s Květou sice oba dva v týdnu, ale společná oslava je lepší, než dodržovat přesný termín. Když jsme si po večeři navzájem přáli, oznámila mi Květa, že byla včera u lékaře a že budeme mít v březnu miminko. No pozdrav tě Pán Bůh! To je dárek! Vyskočil jsem radostí metr nad zem a začal s ní tancovat. Potom jsem vzal do náruče princeznu a Čertíka a točili jsme se dokola, až jsme přistáli na gauči. Termín máme na první jarní den. Princezně se splnil sen o bjáškovi. Dnes už však nešišlá. Už to není bjáška, ale malej Miki. Sotva jsme se uklidnili, vstala Bohunka a něco pošeptala do ucha Milijardovi. Ten vyskočil ze židle, jako žabák a za stálého volání „My taky, my taky!“ Obtancoval celou místnost. Úplně jsme zapomněli na dárky. Oslavovali jsme naše zatím nenarozená miminka a večer byl skvělý. Po rozbalení dárků jsme hráli všichni hru Člověče, nezlob se a bavili se o jménech. Zatímco já jsem si konzervativně přál Mikuláše nebo Alenu po mých rodičích, Květa by si přála Anežku nebo Oldřicha. Milijardovi na jménu vůbec nezáleží, a prý to nechá na Bohunce. Ta se však nijak nevyjádřila. Jediná, kdo má úplně jasno, je princezna. Bráška se bude jmenovat Miki a bratranec Řehoř. Květa mi po oslavě v posteli prozradila, že Řehoř je Květušky láska ze školky.