Ještě týž den jsem si vzal všechny své doklady a zašel k notáři, aby mi vystavil nový dokument o mém zdravotním hendikepu. Tentokrát však na jméno Smutný.
Večeřel jsem s Milijardou a Bohunkou. Během jídla nás však vyrušil zvonek. Milijarda šel otevřít a přivedl do kuchyně k našemu překvapení Barborku.
„Promiňte, že vás obtěžuji, netušila jsem, že právě večeříte, ale potřebovala bych pomoci.“ Zašeptala dívka stojíce u dveří.
„Pojď dál,“ vyzvala návštěvu Bohunka. „Dáš si s námi?“ Ukázala na jídlo, a když Barborka zavrtěla hlavou, pustila se Bohunka znovu do jídla. „Co máš za problém?“ Zeptal jsem se. Barborka se posadila na židli u dveří a z očí jí začaly stékat slzy.
„Můj nevlastní otec mě vyhodil. Nemám kam jít. Maminka je v nemocnici už skoro půl roku a on po mě chtěl… chtěl… no, abych mu byla po vůli. Odmítla jsem ho a on mě vyhnal. Než bych se s ním vyspala, to radši budu bydlet pod mostem.“ Poslední slova zanikla v přicházejícím pláči. Po chvíli se utišila a pokračovala. „Byla jsem u Dany, ale bydlí s bráchou a mámou v garsonce a Pavel mi taky nemohl nijak pomoci. Nevím, co mám dělat.“
Dodnes si lámu hlavu tím, jakým způsobem můj už nežijící kolega Pavel uvažoval, ale měl na mě silný vliv. Znovu jsem slyšel jeho radu o smečování, a tak jsem opět zasmečoval dřív, než kdokoli cokoli řekl.
„Zítra odjíždím do práce. Jestli chceš, můžeš tu zatím zůstat. Dál se uvidí. Sundej si kabát a dej si jídlo, nebo ti vystydne.“ Dokončil jsem smeč a byl jsem na sebe pyšný. Milijarda se k mému návrhu vyjádřil pozitivně a Bohunka dokonce zatleskala.
„Tedy švagře, řekl bych, že jsi dokonalý, ale to bych nesměl znát Bohunku.“ Zasmáli jsme se a Barborka roztála.
Po večeři jsme se bavili o jejím problému a mě napadlo navrhnout jí stejné řešení, jaké jsem před sedmi měsíci uskutečnil s Květou. Dá mi klíče, řekne adresu a kde co má uložené a já jí to přivezu. Ani jsem se nedivil, když souhlasila se slovy, že otčím bude stejně v tuto dobu v hospodě. Tentokrát jsme na to však byli dva. S Milijardou jsme dojeli na uvedenou adresu a naložili Natálku až po střechu. Akce se opět zdařila, jen napětí díky mému příteli a švagrovi zároveň, nebylo tak vysoké, jako při akci první. Nevím, jak často budu pro své nájemnice krást jejich věci, ale začínám si zvykat.
Po příjezdu domů jsme oba od Barborky dostali (jak jinak) hubičku a večer se chýlil ke konci. Při posezení u kávy se mě Barborka zeptala, kamže to vlastně jedu a kdy se vrátím. Při mé odpovědi, že jedu do Irska tak vykulila oči, že jsem myslel, že jí vypadnou.
„Do Irska?“ Zašeptala s údivem a položila kávu, i když se původně chtěla napít. „Chtěla bych jet taky.“ Podívala se na mě plna touhy a já jen zakroutil hlavou. Nejde to, nemůžu jí s sebou vzít. Je to teprve deset dní, co se mi zabila žena a dvě děti. Musím být sám. Květa by mi to měla za zlé. Musím držet smutek. Nechci navazovat nové vztahy. Bránil jsem se, jak se dalo. Když však Bohunka s Milijardou přitakali, že je to skvělý nápad, snažil jsem se ho zneškodnit tím, že jsem řekl: „Stejně nemůže na loď, to by šéf musel platit za dva.“ Jenže, kam se hrabu na Milijardu. Okamžitě mi vyvrátil mé tvrzení s tím, že přes La Manche je to jedno a z Anglie do Irska si může Barborka zaplatit za třicet euro soukromou cestu. Když už jsem nevěděl, kudy kam, objal mě Milijarda a řekl, že by s tím Květa souhlasila. Ještě jsem se snažil jejich úsilí zvrátit nápadem, že se vrátím až v lednu a Barborka musí do práce, jenže to bylo neúčinné bránění, neboť nám Barborka oznámila, že je na podpoře. Udolali mě.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.