Svátek Jana Husa jsem s rodiči strávil vždy na nějakém výletě. Zeptal jsem se všech, jestli by se mnou v této tradici nechtěli pokračovat. Nadšeně souhlasili. Během snídaně jsme zažili dobrou půlhodinu hádání, dohadování a zamítání nejrůznějších návrhů. Nakonec jsme vyjeli do Karlových Varů. Při příjezdu do centra tohoto lázeňského města jsme pojali podezření, že není úplně vše v pořádku. Doslova nebylo kde zaparkovat. Unikl nám fakt, že je tu v těchto dnech filmový festival. Ulice byly plné lidí a parkoviště doslova přeplněná. Po dlouhém kroužení mezi přetékajícími parkovišti a uzavírkami z důvodu festivalových aktivit, jsme nalezli volné místečko a po vystoupení z vozu se brodili mezi návštěvníky těchto slavností směrem do centra dění. I přes počáteční zklamání z tohoto filmového svátku jsme nakonec byli rádi, že se náš výlet kryl s touto akcí, neboť jsme díky ní potkali spoustu známých osobností, a tím byly plusy výletu umocněny. Den se nakonec podařil. Počasí přálo a pouze nová skutečnost ztlumila naši dobrou náladu a to, že se vůz nenachází tam, kde jsme ho opustili. Třikrát jsme obešli blok, než jsme si byli jisti, že se nemýlíme. Auto zmizelo. Volal jsem na policii a tam mi ten dobrý muž oznámil, že jsme parkovali na nedovoleném místě a že si máme vyzvednout auto na té a té adrese. Posadil jsem všechny do předzahrádky blízké restaurace s tím, že pojedu auto vyzvednout. V tu chvíli jsem poprvé od Květy slyšel onu do teď krásnou a řekl bych, až příjemně erotickou větu ty se mi snad zdáš, použít s ironickým přízvukem. Doslova mě to otrávilo. Bohužel na mě čekali déle, než bylo zdrávo. Kvůli neznalosti Karlových Varů jsem odtahovou službu hledal dvě hodiny, a tím byl celý výlet trochu zkažený. Když jsem je konečně vyzvedl, nikdo neřekl ani slovo a dobrých deset kilometrů bylo ve voze naprosté ticho. Až po vyjetí na volnou silnici se na mě Květa podívala a řekla: „Nebuď smutný.“ V ten moment byla přehrada mlčení zbourána a všichni jsme se dali do smíchu. Odpověděl jsem, že jsem od včerejška Smutný rád, ale že je mi líto těch peněz za pokutu a odtah. Milijarda nelenil a oznámil mi, že si k té částce mám přičíst placení útraty v předzahrádce, neboť se jim čekání zdálo dlouhé a za dorty, poháry, kávu a jiné nápoje zaplatil další tisícovku. Nevím proč, ale při té zprávě jsem měl být spíše otrávený. Já však vyprskl smíchy. Celou cestu domů jsme se smáli a vyprávěli si, jak to tam bylo vlastně pěkné. Večer jsme si na mém počítači Miloušovi prohlíželi fotografie z digitálního fotoaparátu, které jsme střídavě celý den pořizovali.
Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já byl překvapen, jak rychle byly všechny doklady potřebné k mému přejmenování vyřízeny. Skoro jsem byl až zklamán, že to šlo tak rychle, protože jsem tím pádem musel zase do práce. Ne, že bych se netěšil, ale teď, když byl dům plný lidí a neustále se něco příjemného dělo, se mi ho nechtělo opustit. Říká se, že když je člověk dlouho spokojený, většinou dostane od života facku. Pomalu jsem o tom začal přemýšlet a čekal jsem, kdy ten pověstný pohlavek přijde. Takzvaný Damoklův meč se však zatím neobjevoval. Vzhledem k tomu, že nejsem povahou zbrklý a neurotický, jsem tuto myšlenku brzy zapudil a dá se říct, že jsem ji záměrně ignoroval. Další dny mě však přesvědčily, že je toto rčení pravdivé. Přineslo mi Jarmila.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.