Paci paci ja chci praci
nejsem tady pro legraci.
Obratem přišla adresa další práce s vykládkou v Itálii. Do Bergenu na nakládku jsem řídil já a nestačil jsem si utírat pusu, jak jsem slintal z krásné přírody. Co chvíli jsme jeli podél modrozeleného fjordu, hned zas klikatým tunelem, poté poblíž světlezeleného ledovce, z něhož přes silnici přepadal vodopád. Největší šok však byl tunel pod mořem, dlouhý několik kilometrů. Všechnu tu krásu jsem si opravdu užíval a litoval jsem jen, že se mnou nejela Květa. Tento podřadný živel se z okna snad ani nedíval a řešil jen velké problémy, jak a kdy se najíst a kdy mu zastavím, aby si mohl zakouřit. Po chvíli, bohužel opět začal vyprávět, že je jeho vzorem Vilém Tell. Chtěl by být takový hrdina jako on. Nenápadně jsem naznačil, že jako Vilém Tell být nemůže, protože Vilém Tell nekradl. Na tuto mou poznámku neodpověděl a rozjel další vyprávění. Neměl jsem na jeho přihlouplé historky náladu a přerušil jsem ho.
„Hele, tele, ty mi spíš připadáš jak mládě skotu.“ Nepochopil vůbec nic. Jen se na mě podíval a odvětil, že Tell nebyl Skot, ale Švýcar. Nechal jsem ho při tom a nevysvětloval mu, že jsem při tom myslel na přežvýkavce.
Po chvíli mi však nedalo a ještě jsem přitvrdil. „Už vím, koho mi připomínáš! Viděl jsi film Oskar s Funésem?“ Přikývl, že ano.
„Tam měli takového maséra. Jako bys mu z oka vypadl.“ Čekal jsem nějakou zápornou reakci. Jestli jste ten film viděli, ten masér měl íkvé tykve. Jarmil však zareagoval úplně nečekaně.
„Viď, to byl pašák. Já taky cvičím, ale na něj nemám.“ Vzdal jsem to. Jarmil by asi ani nepochopil, kdybych mu řekl, že je kráva.
Po naložení při cestě nazpátek jsem byl svědkem konfliktu, do kterého se Jarmil, kvůli své hlouposti dostal sám. Jeli jsme po nějaké okrsce a on řídil relativně pomalu. Nechtěl jsem to komentovat a se sluchátky na uších jsem se snažil to nevnímat a věnovat se pouze krásné hudbě a nejkrásnější přírodě. Občas však zastavil u krajnice a dívaje se do zrcátka počkal, až nás předjedou auta jedoucí za námi. Když to učinil asi pětkrát, zeptal jsem se ho, proč to dělá. A on řekl, že nesnáší, když za ním někdo jede. Opravdu jsem tehdy ještě nevěděl, jestli si vymýšlí, nebo je opravdu natolik blbej (toto slovo většinou neužívám, ale teď se sem prostě jiné nehodí). Zeptal jsem se, proč nejede rychleji, aby se jeho rychlost srovnala s ostatními. Nehledě na to, že musíme být zítra ráno opět v Trelleborgu, aby nám neujela loď. Neodpověděl mi a přidal. Ovšem nepřidal jen na rychlosti, ale i na agresivitě. Když dojel nějaký pomaleji jedoucí vůz, začal na něj troubit a vynucoval si předjetí. Sundal jsem si sluchátka a řekl mu, aby nebláznil a jel normálně. To ho však kupodivu rozčílilo ještě víc a příští vůz, který dohnal, doslova smetl ke krajnici. Během pěti minut se za námi ozvalo houkání policejního vozu a ruka s plácačkou, vystrčená z okénka ukazovala, ať je následujeme. Na parkoviště pak dorazil kromě policie i onen ohrožený muž a líčil příslušníkům, co se událo. Pochopitelně, že když byl takto ohrožen, zavolal okamžitě hlídku, protože to byl bohužel pro Jarmila náčelník místní domobrany. Jarmil podruhé za tuto jízdu zaplatil nemalou částku ze své kapsy. Po odjezdu z parkoviště jsem se ho zeptal, jestli si také něco vydělá, nebo jestli pracuje jen pro placení pokut, ale na tuto jízlivou otázku mi neodpověděl.
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!