V pondělí ráno jsem vytočil telefonní číslo uvedené v inzerátu a na druhé straně se ozvalo znuděné: „Aikuma, dispečink, u telefonu Horáčková.“ Zhluboka jsem se nadechl a představil se. „Dobrý den, tady Mikuláš Čert. Chtěl bych u vás pracovat.“ Ze sluchátka se ozvalo tiché vyprsknutí a pobavený hlas znuděné telefonistky mi oznámil, že prosinec ještě není a že ona děti nemá a že apríl už byl a zavěsila. Podíval jsem se na zeď, kde visel portrét rodičů, a zdálo se mi, jako by se usmívali nějak víc, než jindy. Vyplázl jsem na ně jazyk a vytočil číslo podruhé. Opět jsem si musel vyslechnout znuděnou formulaci a tentokrát jsem začal s prací. „Dobrý den, hledám práci jako řidič. Mohla byste mi říci, na koho se mám obrátit?“ Paní Horáčková zřejmě pobavená předchozím telefonátem mi rozverně odpověděla, že na ní se obracet nemohu, neboť ona je vdaná a její manžel plní své obracení dokonale a krom toho silně žárlí, ale že mi předá vedoucího, pana Topinku. Po krátkém rozhovoru s Arnoštem Topinkou, vedoucím střediska, jsem se oblékl a vyjel směrem k firmě Aikuma.
Nevím, jak se žádá a posléze nastupuje do zaměstnání, protože mou předchozí pozici mi zařídila maminka a já do bývalé kanceláře vešel poprvé v jejím doprovodu a během půl hodiny představování s vedoucím jsem pronesl jen jednu větu a to, kdeže mají toaletu. Vše ostatní za mě maminka vyřídila. Teď však musím vše absolvovat sám a v duchu si říkám, že je dobře, že tu maminka není. Nemyslím tím, na světě, ale tady, protože bych se zase ničemu nenaučil a já si potřebuji svůj život zařídit sám. Na schodišti jsem potkal několik mužů, pravděpodobně šoférů, kteří mě slušně pozdravili, a ještě dlouho jsem pak z chodby slyšel šeptání. Vedoucí mě okamžitě přijal a ptal se, jestli mám opravdu zájem o místo řidiče. Když jsem přitakal, omluvil se a vysvětlil mi, že jsem za jeho desetileté působení u firmy první řidič, který přišel v obleku s kravatou a deštníkem. Byl velice příjemný a všechny náležitosti, týkající se řidičského průkazu a podobných záležitostí, vyřídil během chvíle. Zeptal se, kdy bych mohl nastoupit a když jsem mu odpověděl, že příští pondělí, dal mi ještě adresu na psycholožku, u které musím absolvovat psychotesty a poradil mi, abych to pondělí přišel pokud možno v normálnějším oblečení.
Psycholožka byla krásná starší dáma, která si myslela, že jí bude teprve osmnáct a nosila dlouhé vlasy rozpuštěné na záda. Odhadoval jsem její věk kolem šedesátky. Působila na mě trochu směšně. Začal jsem uvažovat, jak asi může taková žena dělat psychologa a rozhodovat o jiných, když ani nedokáže posoudit sama sebe. To mě však přesvědčivě utvrzovalo v mém rozhodnutí, že i já mohu býti dobrým řidičem. Také automobilismu nerozumím ani zbla a přeci se o tu práci ucházím. Testy jsem udělal a po podepsání protokolu mi psycholožka prozradila, že jsem byl na okraji propadu, neboť má píle a důslednost mi zkracuje čas na rozhodování. Příště bych měl polevit v preciznosti a v detailech. Pomyslel jsem si, že asi přeci jen rozumí svému povolání. Za pomoci teček, číslíček a obrázků poznala přesně, s kým má tu čest. A já se zaradoval. Ano, i když se na to příliš nehodím, budu dobrým řidičem a s tímto přesvědčením jsem v pondělí ráno stál u dveří Aikumy, abych začal nový život.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.