Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Vítězství

Karel Vojánek mě v letadle instruoval, jak se mám chovat u soudu a hlavně mi kladl na srdce, ať neříkám, že umím německy, protože při překládání bude čas na rozmýšlení odpovědí. V jednu hodinu po obědě jsme seděli v zasedací síni a kolotoč otázek a odpovědí mě utvrzoval v mém odhadu, že německý soudce našemu tvrzení nevěří. Požádal o odklad s tím, že musím být vyšetřen německými lékaři a tím vše pozastavil. Stráž nás dovedla na kliniku, kde jsem absolvoval stejné odběry, jako u doktora Chotínského. Druhý den ráno přelíčení pokračovalo. Soudce obdržel výsledky z kliniky a během krátké doby, vyřkl ortel. Byl jsem zproštěn viny a mám právo na navrácení dokladů. Karel Vojánek ještě požádal soud o vydání výsledků, které by mě provázely při eventuálních dalších potíží v tomto směru. Soud mu vyhověl a já byl Karlovi vděčný. Navíc se mu ještě podařil nevídaný kousek a to, že všechny výlohy spojené s tímto problémem zaplatí německá pojišťovna, která se těmito případy zabývá. Ve výsledku to pro mě znamenalo, že letenky, hotel, stravování, odměnu pro Karla Vojánka i můj ušlý zisk bude pojišťovnou hrazen. Měl jsem pocit, že nic na světě není problém. Že je svět konečně někdy spravedlivý. Karel se mi omluvil, že ještě musí letět do Bruselu a po podepsání všech dokumentů se se mnou rozloučil. Domů jsem letěl jako vítěz. Ještě na letišti jsem napsal Květě sms.

 

Vyhráli jsme letím domů

jezdit budu zase rád

šlo to lehce bez blesků a hromů

Karel si zaslouží řád

 

Za chvíli mi přišla odpověď. Jaro nenastoupil do dilny, ale bude ti delat sefa. Jeho anglictina mu zaridila místo dispečera. MTR KS. Tohle jsem opravdu nečekal.

Na Ruzyni mě vítala celá rodina Smutných. Byli však všichni veselí. Takový pocit mají asi olympionici, když dostanou medaili a vítají je davy. Můj dav byl menší, ale zato hlučný. Připadali jsme si jako Hujerovci. Večer jsme slavili. Dort a dětské šampaňské stačilo, abychom si vychutnali tu slávu. Princezna poprosila Květu, jestli by dneška mohla špát š babi a obě za chvíli ulehly. Milijarda nás poté požádal o malý rozhovor. Seděl jsem s Květou na válendě a on si sedl na židli před nás. Opěradlo židle si dal dopředu a opíraje se o něj lokty, bylo na něm vidět, že zase neví jak začít. Nakonec však slova nalezl a roztřeseným hlasem začal hovořit. „Chtěl bych vám oběma moc poděkovat. Ještě v pátek ráno jsem měl chuť spáchat sebevraždu a dnes mám skvělou rodinu, výbornou práci, která mě nesmírně baví a teď už mě trápí jen jedna věc. Protože dostanu první výplatu až za měsíc, potřeboval bych to startovné. Jestli můžete, prosím vás o půjčku dvacet tisíc. Možná, že se vám to bude zdát hodně, ale půlka z toho padne kvůli vaší svatbě na oblek a svatební dar. Jestli byste tedy mohli…“

   Květa se na mě podívala, co já na to. Vstal jsem a z trezoru vyndal pět pětitisícovek. Podal jsem je Milijardovi a řekl, že jsem rád, že mu mohu pomoci. Ještě jsem dodal, že splátkový kalendář zní; až budeš mít, vrátíš. Hned na to mi Milijarda oznámil, že má bohužel ještě jednu prosbu a to, jestli bych mu nemohl půjčit holení. Za deset minut stál před námi nový člověk. Po odchodu do hajan mi Květa znovu řekla tu krásnou větu: „Ty se mi snad zdáš.“ A po chvíli ještě dodala, že ty prášky už nebere a že je pro ni dneska nejlepší den k početí. To byl pro mě povel k nebývalému výkonu, jež nás oba cele pohltil.