Návrat domů
Na vlak pod kanálem jsme vyjeli v noci a po výjezdu z nádraží v Callais jsme namířili domů bez zastávky, aby nás nic zlého nepotkalo. Cestou jsem obdržel ještě jednu zprávu. Az prijedes, nebudeme tady. Je mi to lito, ale musi to byt KS. Radši jsem ani neodpovídal. Bylo mi z toho smutno. Chtěl jsem panenku a voňavku nabídnout Pavlovi, ale ten řekl, že by ho manželka podezřívala z nevěry a dcerám je přeci jenom trochu víc a s panenkami si už nehrajou. Do areálu Aikumy jsme dorazili v sobotu večer.
Náklad bude pod zámkem až do pondělí, kdy ho pojedeme složit. Rozloučil jsem se s Pavlem, sedl do auta a vůbec jsem se netěšil domů. Zase tu najdu jen prázdnotu, ticho a ty strašný záclony.
No jo, co se dá dělat. Snad mi jen alespoň Květa nechala klíče na dohodnutém místě. Nastartoval jsem svůj vůz a pomalu se ploužil směrem, kde mi to říká pane. Po zaparkování jsem vzal tašku se špinavým oblečením a vstoupil do tiché zahrady. Bylo již šero, ale přesto jsem rozpoznal, že se na zahradě něco změnilo. Posekaná tráva, vypletý záhon a na několika místech nové květináče.
Vstoupil jsem do předsíně a na stolku ležel dopis nadepsaný mým jménem. Vůbec jsem neměl chuť ho otevřít. Obývák byl pěkně uklizený a vonělo to tady. Rozsvítil jsem a seznal, že se tu nezměnila jen zahrada a vůně bytu, ale že Květa přestěhovala i nějaký nábytek. Tam, kde celý život stál prosklený sekretář, byl gauč a na místě mého stolku na psaní trůnila televize. Mé celoživotní tradice vzaly za své. Ještě že odešla, musel bych se rozčílit. Nechápu, jak mohla tu skříň sama utáhnout? Sedl jsem si do křesla, které bylo na bývalém místě televize, a zavřel oči. Měl bych se podívat po bytě, jestli se tu něco neztratilo, pomyslel jsem si, ale hned jsem tu myšlenku zavrhl. To by přece Květa nikdy neudělala. Znám jí tolik let a vždy byla spolehlivá. Zastyděl jsem se nad svým myšlením a vstal jsem, abych se tu porozhlédl. V kuchyni bylo krásně čisto a lednice obsahovala všechny druhy jídel a pochutin. Dokonce tu bylo i pivo. Došel jsem k pokoji rodičů a zaváhal. Trochu jsem se duševně připravoval na samotu. Otevřel jsem dveře a kupodivu místnost obsahovala i věci a oblečení Květ. Asi si zbytek odveze jindy. Vytáhl jsem mobil a vytočil Květu, abych se jí zeptal, kdy si pro ně přijdou.
„Ahoj Mikuláši. Doufám, že se moc nezlobíš, ale babi bylo moc zle, v troubě máš večeři, přijedeme zítra v poledne.“ Ještě, že ten kámen, co mi spadl ze srdce, mi netrefil nohu, jinak bych ji měl úplně rozdrcenou. Srdce se mi rozbušilo a řekl jsem, že se na ně moc těším. Ještě jsem se zeptal, kde je to „U babi?“ A když mi řekla, že v Žabni u Ostravy, bylo mi jasné, že to tady sám nevydržím.
„Ráno nikam nejezděte, přijedu si pro vás!“ Přemlouvala mě, že je to zbytečné a že klidně tím vlakem přijedou, ale řekl jsem jí jen: když už, tak se vším všudy a bylo rozhodnuto. Díval jsem se na ten přestěhovaný obývák a najednou se mi zdálo, že je to takhle lepší a hezčí. Snědl jsem vynikající sekanou s opékanými bramborami a ve vaně jsem si zpíval. Je skvělé někoho mít, pomyslel jsem si a rozhodl se přečíst si konečně ten dopis. Stálo v něm:
Ahoj Mikuláši. Babi na Moravě potřebuje mou pomoc, není jí dobře, jedeme za ní. Vrátíme se v neděli. Večeři máš v troubě a posílám ti sto políbení. Květuška dvě stě. KS
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.