Nový Zéland
Ve čtvrtek jsem dorazil domů. Barborka byla doma a žehlila oblečení. Slušelo jí to. Milijarda byl pochopitelně ještě v práci a Anděla, pardon, Bohunka byla někde u lékaře. Dali jsme si kávu a povídali si. Barborka vyprávěla, jakou práci jí nabízeli a proč ji nepřijala. Já se naopak svěřoval se svými zážitky. Na Barborce bylo vidět, že by mi ráda něco řekla. Poznám na lidech, když nejsou ve své kůži. A tak jsem se zeptal sám. Nejdříve zapírala, ale když jsem jí sáhl na nos a řekl, že do ní vidím, přiznala se.
„Víš Mikuláši, potkala jsem Danu a Lojzu. Mají senzační plán. Chtějí letět na Nový Zéland. Chtěla bych letět s nimi.“ Přestala mluvit i žehlit a čekala, co na to já. Byl to pro mě šok. Očekával jsem cokoli. Že se zamilovala a opouští mě, že se rozhodla vrátit se domů, čekal jsem vše, kromě tohohle. Díval jsem se jí do očí a věděl, že jestli jen tak přikývnu, přijdu o momentálně nejbližší bytost, kterou mám. Milijarda je sice super švagr, ale měl Bohunku a ta zas měla jeho. S Barborkou jsme si zbyli a bylo nám spolu dobře. Dívala se mi prosebně do očí a čekala na mou reakci.
„To ale bude stát hodně peněz. Letenka, pobyt a všechno. Kde na to vezmeš?“ Zeptal jsem se a zahlédl v jejích očích malé zklamání i pochopení.
„Něco mi dá máma. Už jsem s ní o tom mluvila. Zbytek si tam vydělám.“
Díval jsem se na podlahu a přemýšlel, co bude dál. Opět mi odejde nejbližší a já s tím nemůžu nic dělat. Vloni jich odešlo šest, kocoura nepočítaje. Nejdříve maminka, potom Pavel, následně babi a na závěr tři mé milované bytosti. Pořád mi Pán Bůh něco bere. Celou dobu mého přemýšlení Barborka mlčela a dívala se na mne. Vybavil se mi rozhovor z televize, díky kterému jsem se před půl rokem rozhodl změnit život.
„Lidé mají dvě záhadné nemoci, které nejdou vyléčit jinak, než jejich vlastním přičiněním. První nemocí je ztráta motivace. Když totiž žijeme tak, jak žijeme a nevíme vlastně proč, je čas abychom styl života obrátili naruby a začali žít jinak. Druhou nemocí pak je vnuknutá myšlenka. Pokud si jdeme za svým cílem tak dlouho, že pak už nevíme, proč za ním jdeme, je čas tuto myšlenku opustit.“
Uvědomil jsem si, že smrtí blízkých jsem ztratil motivaci a od té doby mám vnuknutou myšlenku prostě jen chodit do práce a živit. Avšak není koho živit. Rodinu nemám, Milijarda se uživí a Barborka mě chce opustit. Došlo mi, že se musím rozhodnout. Opět změnit život, abych jen nezemřel steskem a nečinností. Abych se za dvacet či třicet let neprobral a nezjistil, že jsem sám, stár a opuštěn. Zvedl jsem oči a podíval se na Barborku. V jejich očích jsem zahlédl strach.
„Kolik potřebuješ na ten výlet?“ Zeptal jsem se a v tu chvíli jsem byl už rozhodnut. Barborka si oddechla, že jsem nezačal jinak a opáčila: „Neplánuju to jako výlet. Chtěla bych tam zůstat alespoň rok.“ Opět počkala, jak naložím s touto novou informací. „Dobře, tak kolik?“ díval jsem se na ni co nejvlídněji. Trochu zklamaně mávla jen rukou a prohlásila, že mě to vlastně nemusí zajímat. Vstala a chtěla pokračovat v žehlení. Přistoupil jsem k ní, vzal jí za ramena a přikázal, aby se posadila. „Posaď se a neutíkej od tématu. Kolik?“ Když viděla, že na té částce trvám, nesměle pošeptala, že nějakých sto tisíc. Podíval jsem se jí zblízka do očí a poprosil, ať mě tu nenechává samotného. Odvrátila hlavu a znovu vstala k žehlení. „Dám dvě stě.“ Zvedla udiveně oči a mě bylo jasné, že si myslí, že jí dám peníze, když zůstane. Proto jsem rychle pokračoval: „Když mě vezmeš s sebou.“
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.