V pondělí ráno jsem vyjel směrem na jih a ani jsem se nerozloučil s Rejžou. Ještě spal. Aniž bych navštívil naši vlast, projel jsem kolem západní hranice a jen skutečnost, že jsem chvíli naladil český rozhlas, mě utvrdila v pocitu, že stát žije. Mířil jsem na jih a těšil se na průjezd Alpami. Při první pauze jsem pozoroval policejní vůz BAG, který najel na vedlejší volné místo a za ním dorazil český kamion, kterého si policisté vybrali ke kontrole. Policista si nechal předložit řidičovo doklady a obcházel jeho auto, přičemž kontroloval stav pneumatik, brzdových kotoučů a jiné běžně viditelné indicie. Druhý policista pak se všemi doklady nastoupil do své dodávky. Za několik minut si oba zavolali řidiče a chvíli mu něco v dodávce vysvětlovali. Poté se kolega vrátil do své kabiny a s peněženkou kráčel opět k dodávce. Bylo celkem jasné, že policisté našli nějakou vadu a on bude platit. Po několika dalších minutách řidič vystoupil a šel k mému vozu. Stáhl jsem okénko a nešťastník mě požádal, jestli bych mu nemohl půjčit dvacet euro, že má zaplatit stovku a zůstalo mu jen osmdesát. Dal jsem mu požadovanou sumu a on odešel zaplatit pokutu. Když celou věc vyřídil, nasedl do kamionu a oba vozy odjely. Díval jsem se za ním a nechápal jsem, co to bylo. Očekával jsem, že se ke mně vrátí a vyměníme si adresy, eventuálně se dohodneme na něčem jiném. Jen jsem se za ním díval a do hlavy se mi vzteky vlévala krev. Jak si někdo může něco takového dovolit? Vlastně to byla krádež! Přestala mi z toho chutnat i svačina. Bylo po těšení na Alpy. Bylo po dobré náladě, bylo po víře v dobré kamioňácké, ale i mezilidské vztahy.
Po dokončení pauzy jsem nastartoval a pokračoval v jízdě. Celou dobu, přes Mnichov, až do rakouského Kufsteinu jsem hlasitě nadával a přiznám se, že jsem používal i ta slova, která má v oblibě Kurva Martin. Teprve teď jsem začínal chápat, proč řidiči sprostě klejí. Nikdo mě neslyšel, a tak jsem mohl na toho podvodníka naházet všechny sprosté nadávky, které znám. Když tímto způsobem člověk žije delší dobu, ztrácí část svého dobrého vychování, protože v uzavřené kabině při celodenní samotě může klít, prdět, krkat, chrchlat, mlaskat a nemusí mít strach, že by ho kdokoli slyšel a obvinil z nevychovanosti. Jenže to má háček. Za delší dobu takového života se přestane ovládat a tyto průvodní jevy těla nehlídá. Stane se mu potom lehce, že zapomene, že je ve společnosti a trapas je na světě.
Alpy mě částečně dostaly z té špatné nálady. Ale spíš si myslím, že mi pomohla hodina uvolnění se sprostými nadávkami. Tentokrát jsem tuto trasu jel po kolech a ne po kolejích a musím říci, že mě nádhera opět pohltila.
Večer jsem dorazil několik kilometrů před vykládku. Zastavil jsem na malém odpočívadle a pustil se do jídla. Nestačil jsem ani dojíst, když mě v protisměru upoutalo kličkující vozidlo. Bylo šero a provoz utichl. Auto chvíli jelo ze strany na stranu, až sklouzlo přes okraj vozovky a pomalinku vjelo do příkopu se převrátilo na střechu. Okamžitě jsem vzal lékárničku, zamknul vůz a utíkal směrem k havarovanému Fiátku. Ještě, než jsem k němu doběhl, vysoukali se z auta bočním okénkem dva totálně opilí muži. Smáli se na celé kolo a objímali se, jako by přežili zkázu Titaniku.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.