Stál jsem před malým otlučeným baráčkem a hledal nějaký zvonek. Když jsem konečně objevil nenápadný puntík na starých dveřích, ty se s rachotem otevřely, vykoukla paní na invalidním vozíku, a copak prý hledám. Řekl jsem jí, že teď už nic, když vylezla a zeptal se jí, jestli tu bydlí pan profesor. Mávla rukou a na otázku neodpověděla.
„Pojďte dál. Než se vrátí, uvařím vám kafe.“ Vešel jsem do domku a posadil se v kuchyni ke stolu.
„Copak od něj potřebujete? Přezkoušet, nebo nějaký to doučování?“ Moc se mi nechtělo odpovídat.
„No nic, já se jen tak ptám, protože si vlastně celý dny nemám s kým popovídat, tak se nezlobte. Jsem tu pořád sama a Honzík je věčně někde v luftě.“
„No víte,“ začal jsem zeširoka, „já pana profesora ani neznám, ale mám jeden takový problém a doufám, že mi ho pan profesor pomůže vyřešit.“ Málem mě nenechala domluvit a skočila mi do řeči.
„To von zas jó, jak se jedná o problém cizích, tak to by se mohl přetrhnout, ale že mám problémy já, to se ho jaksi moc netýká. Tedy nic proti vám, ne že bych vám chtěla něco vyčítat, ale mně tady například už dva měsíce nesvítí světlo ve špajzu a jemu je to šumafuk.“
Nabídl jsem se, že jí to světlo opravím, ale neposlouchala mě.
„On Honzík je na tyhle práce nešikovnej a já jsem mu tady jenom na obtíž.“ Vytáhla kapesník, aby si utřela vlhké oči a pak se do něj vší silou vysmrkala. „Nebo posledně, jak dlouho myslíte, že mi vozil plyn na vaření? Tři týdny pane a to jsem mu musela ještě desetkrát denně připomínat.“
Litoval jsem, že jsem nepočkal venku, nebo že princezna netrůnila déle. Paní se zřejmě opravdu potřebovala vypovídat a někomu si postěžovat, neboť mlela dobrých dvacet minut. Kávu uvařila vynikající, a když nepřestávala mluvit, přestal jsem ji poslouchat a popíjel ten lahodný nápoj a myslel při tom na Květy. Za půl hodiny přišel pan profesor. Byl to malý, černovlasý hubeňour s brýlemi a těkavýma očima. Představil jsem se jen jménem a poprosil ho o rozhovor. Poděkoval jsem jeho paní za výbornou kávu a on mě zavedl do místnosti, která byla směsicí skladu, pracovny a knihovny. Při troše dobré vůle by se dalo říci, že je to i laboratoř. Posadil mě do křesla a řekl: „Co vás ke mně přivádí, pane Mikuláši? Křestní jméno jsem přeslechl.“ Odpověděl jsem, že ho nepřeslechl, ale že Mikuláš je křestní. Představil jsem se celým jménem a on se dal do upřímného smíchu.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.