Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Opět alkohol v krvi

Ráno jsem se probudil až v Rostocku, když hlásili snídani. Ještě jsem se stačil osprchovat a po jídle zazněl gong. Cestu po Německu jsem již trochu znal a v pohodě jsem jel první čtyřku (čtyři a půl hodiny). Dojel jsem skoro k Lipsku a po pauze pokračoval na cestě domů. Sotva jsem však vyjel, měli němečtí policisté na dalším parkovišti velkou kontrolu. Sjel jsem na odstavnou plochu a podle pokynu příslušníka jsem zastavil. Došel ke mně a požádal o doklady, digitální kartu, o doklady k nákladu a podnikovou licenci. Všechny dokumenty jsem měl v pořádku a po menší technické kontrole mi oznámil, že je auto také jízdy způsobilé. Ještě pro jistotu přinesl testr na alkohol a požádal mě o fouknutí. Po splnění tohoto úkonu jsem čekal na předání dokladů a chystal jsem se odjet. Policista mi však ukázal displej, na němž se objevila hodnota 0,25 promile. Nechápal jsem to. Vím stoprocentně, že jsem žádný alkohol nepil a zase jsem měl s krví problém. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem abstinent a že vím jistě, že jsem žádný alkohol nepil. Nehodlal se však se mnou o tom bavit a požádal mě, ať si vezmu nejnutnější věci, zamknu vůz a nastoupím k němu do auta. Teď jsem se opravdu cítil jako pod vlivem alkoholu. V hlavě se mi honily myšlenky, co se stane dál a hned jsem zavolal Topinkovi. Jeho reakci vám snad ani nebudu popisovat, ale když to řeknu hodně kulantně, rád nebyl. Policisté mě odvezli na služebnu a zavřeli do malé místnosti. Seděl jsem na kraji postele a přemýšlel, proč se mi v krvi neustále objevuje alkohol. Žádný rozumný důvod jsem však nenašel. Natáhl jsem se a uvažoval. Jak jsi to skončil Mikuláši? Ptal jsem se sám sebe a pak jsem si okamžitě odpověděl. No co, mám, co jsem chtěl. Kdybych seděl doma na zadku a pracoval v kanceláři, nestane se mi to. Ihned po této myšlence jsem se začal smát. Je sice pravda, že by se mi to nestalo, ale nikdy bych neviděl Itálii, Francii, Anglii, Skotsko, Švédsko, Lucembursko, Německo, Rakousko, Mont Blanc, nejel bych vlakem Alpami, nejel bych trajektem… Tolik věcí mě napadlo, že jsem měl stejný pocit, jako tenkrát u laboratoře v Čechách, kdy jsem zakřičel, že chci být zločincem. Hned na to jsem přehodnotil své myšlení a řekl si: Vlastně já neskončil, jen jinak začínám. To pomyšlení mě natolik posílilo, že jsem spokojeně usnul.