Do Francie
Topinka mě posadil do křesla a já začínal tušit, že se něco děje. „Pane Mikuláši.“ začal nemastně a neslaně. „Nevím, jestli zpráva, kterou vám musím sdělit, bude pro vás dobrá, či špatná, ale bude u vás změna. Pan Chodil ještě se dvěma kolegy odjel do Německa pro nové vozy, se kterými budou jezdit, a vám šéf přidělil čtrnáct padesát jedničku nastálo. Možná, že je to rizikové rozhodnutí, ale šéf je šéf a já to nehodlám komentovat. Jste absolutní začátečník a i přes to, že vás Pavel Chodil chválil, mám obavu, že to není úplně košér. Tady máte klíčky, papíry a práci najdete na tabletu. Koukejte dělat dobrotu, aby nebyl nějakej průser. Hodně štěstí. Jo, a už žádnej chlast.“ Tím považoval předávání vozu za skončené a já se z kanceláře vypotácel jako mladej králík po odstavení od samice. Odešel jsem z budovy a cestou k vozu si pomalu uvědomoval, co to pro mě znamená. Spoléhat se sám na sebe, žádný Pavel se svými radami, žádné povídání, vyprávění a učení. Tvrdá realita a samota v autě je nyní mým jediným společníkem. Při tomto uvažování jsem došel až k vozu a před ním jsem zůstal stát. Bylo mi do breku i do smíchu. Nevěděl jsem, jestli to není nějaký vtip a čekal jsem, zda se z kabiny neozve to Pavlovo nazdar, vožralo, leč ticho a klíčky v mé ruce jasně říkaly, že to realita opravdu je. Co teď? No co, hodili mě do vody, nezbývá mi, než plavat. Jednou se to muselo stát, jen jsem nečekal, že to bude tak brzy. Nasedl jsem. V kabině bylo vidět, že si Pavel vzal všechny své věci. To jsem zvědav, co mi bude na cestách chybět. Pavel měl všechno a já nepřemýšlel, jestli je to jeho vybavení, či zda to patří k výbavě vozu. Bezmyšlenkovitě jsem zapnul klíček.
Objevilo se varování, že je nedostatek vzduchu, že musím okamžitě do servisu, že mi nesvítí jedna žárovka, že v přístroji není digitální karta a že je v motoru málo oleje. Čekal jsem, že se objeví nápis – Vítám tě Mikuláši, ale bohužel tento nápis nepřicházel. Nastartoval jsem, vložil svou kartu a zajel k pumpě natankovat. Do nádrží se vejde přes tisíc litrů, a tak jsem chtěl mezitím, než nafta nateče, vyměnit žárovku a dolít olej. Po několika trapných pokusech otevřít přední světlo, jsem to vzdal a šel do dílny, abych se zeptal na postup. Mechanik se na mě podíval pohrdavě, jako by mě právě propustili z blázince, ale i přes tento pohled mi vše ochotně vysvětlil a spíše mi ji vyměnil, než naučil. Nafta do nádrže už natekla a já byl spokojen s postupem, jak si umím poradit. Teď ještě ten olej. Asi dvacet minut jsem hledal jakýkoli náznak, čemu by se dalo říkat měrka oleje, či hrdlo k nalévání oleje. Bohužel jsem nic takového nenašel, a tak mé kroky opět směřovaly k trapnému pohledu mechanika, který si už vážně o mně myslel, že jsem úplné dřevo. Měl pravdu. Mechanik zapnul klíček a ukázal mi na displeji, kolik litrů mi chybí. Poté otevřel na boku vozu jakousi tajnou skrýš, pod níž se objevila nálevka pro nalévání oleje. Nakonec mi mezi deskami našel knihu Rady pro řidiče a průvodce vybavením a odešel. Byl jsem rád, že moc nemluvil. Asi by sprostá slova jen házel. Když jsem však vstoupil do místnosti, ve které byly uskladněny sudy s různými náplněmi, nezbylo mi, než abych se na něj obrátil potřetí, neboť mé znalosti olejů typu M5V, či jiných označení, o nichž jsem neměl ani potuchy kam patří, se rovnaly nule. Servisman jen otráveně prohodil, že tam patří emšestka a víc se o tom se mnou nehodlal bavit. Vrátil jsem se do skladu se sudy a deset minut se snažil dostat do konve jakékoli množství oleje. Mé snažení však nebylo úspěšné. Když mě napadala řešení, jako že otočím dvěstělitrový sud vzhůru nohama, či že do něj zatnu sekeru a budu olej chytat do kýble, přišel ten dobrý muž a beze slova napumpoval do konve emšestku. Poděkoval jsem mu a než jsem odešel, řekl: „Opovaž se to zkoušet někdy sám. Jestli tady něco vyvedeš, zabiju tě.“
Dolil jsem do motoru potřebné množství a nasedl do kabiny. To ale již volal Topinka, co tady ještě dělám a že už jsem měl být na vykládce. Vyjel jsem poprvé sám a bez pomoci Pavla. Cesta uběhla celkem normálně, až na to, že jsem na pokyn navigace odbočil o vrata dál a vjel jsem omylem do malé firmy, kde stály samé poštovní dodávky. Nevím, jestli jste někdy sledovali řidiče, snažícího se vycouvat z pasti, ale já tento úkon prováděl půl hodiny za vydatné podpory troubících řidičů poštovních dodávek, kteří měli být už dávno na cestě. Naštěstí jsem nic nepoškodil, ani nikoho nezranil a podařilo se mi vycouvat z brány a najet do druhého dvora, kde můj počin dlouhou dobu pozorovali. Přinesl jsem celý promočený vlastním potem doklady od whisky do kanceláře a skladník pobaveně prohlásil: „Ani nevím, jestli budeme riskovat a nechám tě nacouvat k rampě, anebo to složíme ještěrkou z boku. Škoda, že to pošťáci nevypili, měli bysme pokoj.“ Řekl jsem, že jedu poprvé, ale že tu rampu přesto zkusím. „Hlavně ji nezkoušej projet skrz.“ Skladník položil papíry na stůl a šel mě radši navigovat. Venku nás čekalo však nemilé překvapení. Protože jsem ve firmě natankoval plné nádrže a stál jsem nakloněn na jednu stranu, vytvářely tyto spojené nádoby. Z víka spodní nádoby logicky vytékala nafta. Uzávěry zřejmě příliš netěsnily a přetékající tekutina se valila přes okraj a pod vozem se za několik minut mé nepřítomnosti vytvořilo jezero páchnoucí nafty. Tyto spojené nádoby neúprosně vytlačovaly přebytečnou páchnoucí tekutinu, která pomalu plíživým krokem zkoumala, jestli je parkoviště dostatečně způsobilé k dalšímu pokračování v její plavbě.
„Ty vole, to nemůžeš zastavit na rovině, když ti to teče?“ Zakřičel skladník a utíkal pro nářadí, zatímco já okamžitě naskočil do kabiny a přeparkoval jsem, abych stál poněkud lépe a rovněji. Uklízeli jsme tu spoušť za pomoci lopat, košťat, sorbitu a jiných sajících substrátů, například i mé košile, asi hodinu. Po skončení celé neplánované akce jsem nacouval precizně hned napoprvé. Skladník došel ke kabině a řekl mi, že jsem sice najel suprově, ale ať si to zopakuju, protože jsem si zapomněl otevřít zadní vrata. Druhé nacouvání s otevřenými vraty bylo o malinko horší, avšak ne špatné. Než skladníci náklad vyložili, podíval jsem se na tablet, co mě čeká za další práci. Nakládka v nedaleké obci a vykládka ve středu ve francouzském Le Mans. Zadal jsem trasu do navigace a díval se, jak to holka schroustala. 1200 km a přes Paříž. Již teď jsem se těšil. Pro jistotu jsem zavolal Pavlovi a zeptal se ho, na co si mám eventuálně dát pozor. Odpověděl, že hlavně na policajty a jinak mám jet od Strassburgu několik kilometrů po dálnici a pak na neplacenou en čtyřku, po které dojedu až do Paříže zadarmo.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.