Do Belgie
První jízdy jsem měl samozřejmě absolvovat pod dohledem zkušeného pracovníka, a tak jsem se seznámil s Pavlem, který mě měl zaučit. První, co řekl, když mu vedoucí oznámil, že s ním pojedu, bylo „No tě bůh.“ Nastoupil jsem do Pavlova vozu a překvapila mě čistota a pořádek uvnitř kabiny. Vždy jsem si představoval práci řidiče jako špinavou dřinu a většinou mé představy končily u obrázku, kterak řidič se špinavýma rukama od oleje svačí zabalený krajíc od maminky. Skutečnost byla však poněkud jiná. „Zuj se a boty si dej pod schody. Jen bacha, aby ti při zavírání nevypadly.“ Radil mi Pavel a já neohrabaně plnil jeho příkazy. „Máte tady pěkně čisto.“ Pochválil jsem pořádek a Pavel se hned pustil do poučování, které nebylo vůbec od věci. „Tak hele, pamatuj si, že všichni řidiči si od jakživa tykají. Jestli mi ještě jednou vykneš, vysadím tě na prvním semaforu. Tykání platí u všech bez výjimky. Ať už to je dědek, mlaďoch, anebo baba. Jasný?“ Přikývl jsem a položil tašku se svými věcmi na lehátko. „Jdeš s tou špínou z mýho pelechu!“ Zařval na mě Pavel a sundal tašku mezi sedačky. „Sakra chlape, uvědom si, že tady spíme, a když tu naděláš, budeš holt chrápat ve sračkách. Tu tašku jsi přinejmenším desetkrát položil na zem a já bych musel spát v blátě.“
První jeho otázka patřila mým dokladům. „Máš řidičák, pas, žluťasa, peníze?“ Tady bych měl asi vysvětlit, že se dříve používaly různé doklady k dokázání, že jste neřídili kamion během posledních hodin, aby měla policie jistotu, že jste řádně odpočatý. Nejdříve se tomu říkalo papír na dovolenou, později žluté kolečko. S nástupem digitální karty se tyto praktiky přestaly používat. Prošacoval jsem se a ujistil se, že všechny doklady mám.
Vyjeli jsme. Na druhý den byl naplánován náš dojezd do belgického města, kam jsme vezli jakési hygienické potřeby. Svoje první kilometry jsem měl absolvovat až po čtyřech hodinách, kdy budeme střídat. Mezi tím mi Pavel během řízení vysvětloval všechny zákonitosti a odlišnosti pravidel a zvyklostí v různých státech a já si vše poctivě zapisoval do sešitu, který jsem si pro tento případ koupil. Byl to jeden dlouhý monolog, přerušovaný pouze mým občasným ano, nebo ne, ale převážně má odpověď zněla nevím. Abyste si udělali obrázek, jak toto školení probíhalo, dám na chvíli slovo Pavlovi.
Teď ještě na moment přeruším své vyprávění, abych se vyvaroval zbytečného věčného omlouvání a psaní větného spojení-s prominutím-neboť bych toto musel používat i víckrát na jedné straně a nedostalo by se na některé zážitky, které jsou jistě důležitější, než ony omluvy.
Tato profese s sebou nese jisté řečové vady, kterým se nemohu vyhnout, či je nějak jinak obejít. Nelze napsat, že pán poslal jiného pána do jistých míst, aniž bych tato místa popsal, či nelze říci: Řekl synonymum od exkrementu od H. O hodně jednodušší a pochopitelnější je, když napíšu: Řekl hovno. Je to jistě dáno tvrdostí této práce a na gramatické chyby se tu nehledí. A tak mě budete muset omluvit, že se neomluvím, neboť já tuto řeč nepoužívám, ale jen ji popisuji. Někdy však omluvu napíši, protože to prostě nevydržím. Mé vychování mi brání být neslušný. Ale teď už dám slovo Pavlovi.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.