Ráno jsem se probudil ve čtyři hodiny a tiše jsem se odplazil k moři, aby mě kolega neviděl. Svítání u moře je nádherné. Chodil jsem bos po písku a kamení a hledal zbytky korýšů, které moře přes noc naplavilo. Bylo mi krásně, a tak jsem si na chvíli sedl. Pozoroval tiše tu nádheru a uvažoval o změně, kterou mi přinesla Anděla. Bez víkendu s ní bych asi nezačal tuto změnu realizovat. O tom všem a ještě jiném jsem přemýšlel až do první vlny. Spláchla mě, jak papír v toaletě. Měl jsem mokré kalhoty, trenýrky a půlku trička. Po ústupu zpěněné vody jsem vstal a začal jsem se nahlas smát. Naštěstí jsem Milouše a doklady položil na nedaleký kámen. Nechtěně jsem tím zabránil pohromě. Už jsem to jednou říkal, ale teď mi to znovu přišlo líto. Tato práce přináší odloučení. Odloučení od lidí, které máte rádi a kteří by měli být v takovýchto chvílích s vámi. Bohužel jediný, kdo tu byl dnes se mnou, byl Frikulín. No nic, půjdu do auta a uvařím snídani i pro něj. Za ten včerejší řízek si ji zaslouží, i když je to v podstatě otrava. Než jsem došel k autu, volala mi uplakaná Květa, že je babi po smrti. Srdíčko jí prý nevydrželo a Květa potřebovala pohladit a vypovídat se. Hovořili jsme spolu asi hodinu. Před pár minutami jsem myslel na to odloučení od bližních a teď jsem dostal ránu, která mi mou úvahu potvrdila.
Mohl jsem pouze utěšovat a doufat, že má nepřítomnost nezpůsobí nenapravitelné škody v Květině mysli. Nevím, kolikrát jsem jí během hovoru opakoval, že ji mám rád a kolikrát jsem se zasekl na frázi, že měla babi dobrou smrt, ale po skončení rozhovoru jsem se necítil zrovna nejlépe.
Frikulín jel domů a já v pondělí ráno dojel na hranice Španělska a poprvé poznal Žumpu. To je kamioňáky přezdívaný název hraniční obce La Janquera mezi Francií a Španělskem (čte se Žankvera, od toho je odvozeno i slovo Žumpa). Spousta parkovišť pro kamiony, ještě více obchodů a nejvíce čerpacích stanic. Ani bych o této návštěvě hranic nemluvil, ale chvíli jsem tu stál, abych splnil nařízenou pauzu a uviděl jsem cosi, co nemohu opomenout. Z protějšího kamionu vystoupila nádherná, štíhlá, vysoká blondýnka v bílém tílku a ruce jí zdobily jako doplněk pracovní rukavice.
Z jejího chování bylo jasné, že i ona se pyšní jménem kamioňák. Nikdy předtím jsem žádnou ženu neviděl tak ladně zvládat úkony, se kterými jsem já sám měl problémy.
Byla tím, čemu se říká splněný sen. Neměl bych jako krátce ženatý koukat po cizích ženách, ale tohle bylo něco, co se nedá přehlédnout. Samozřejmě jsem si ji nezapomněl vyfotit. Po pauze jsem jel poprvé po krajině jménem Katalánie. Minul jsem Barcelonu a po obědě Tarragonu. Celou cestu se střídaly výhledy na moře s kouzelnými vesničkami a planinami. Neuvěřitelně krásné výhledy se mísily s krajinou temnou a nudnou, ale celkový dojem ze Španělska byl spíše kladný. Večer jsem končil u Valencie.
V úterý ráno jsem opustil moře a vydal se skrz hory do vnitrozemí. Tato část Španělska je suchá, s koryty řek, které nejsou řekami, kde cestovatele provází jen kámen, písek a vysázené plantáže korkovníku na nekonečných pláních. Výjimkou je nad přehrada Cuestas de Conteras na řece Embalse de Conteras. Je to nejkrásnější vodní dílo, které jsem do té doby viděl. Mezi skalami betonová hráz, která zadržuje vodu několikakilometrové přehrady.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.