Hned na to odešel, aniž by čekal, než Jana z koupelny vyjde. Když Jana opustila sprchu, vylíčil jsem jí, co se tu během její koupele událo a ona jen mávla rukou.
Ještě naposledy mi posloužila svými ústy a tentokrát jí vůbec nešlo o darování spermatu. Spíše by se dalo mluvit o degustaci. Je zajímavé, že jsem celou tu anabázi nebral jako nevěru. Za prvé jsem krátce ženat, že jsem si manželství ani nestačil uvědomit, za druhé šlo o výpomoc v přítomnosti jejího manžela a za třetí i přes mou konzervativní výchovu jsem výčitky neměl. Je pravda, že bych je měl mít v druhé části darovacího procesu, ale ony se nedostavily. Uvažoval jsem, jestli to nebude tím, že mám málo životních zkušeností a touto epizodou vlastně rozšířím a zkvalitním sex manželský. Zřejmě to bude však jen omluva a výmluva.
V sobotu večer jsem dojel na parkoviště v Německu a poslal jsem Květě smsku.
Zavolej mi, moc se mi styska
bez Jarmila se vsak na lepsi casy blyska
vsechno mi zkazil svoji pritomnosti
a ted mi to kazi svoji nepritomnosti
bez nej nedojedu
jsem z nej plný jedu
Květa zavolala za půl hodiny. Hned mi hlásila, že jí Milijarda o všem informoval a že se jí také stýská. Ještě mi prozradila novinku, že se Milijarda seznámil s nějakou Bohunkou, o které ona nic neví a že jí bratr nechce nic prozradit. Seznámili se v restauraci a víc netuší. Dneska prý u ní bude spát. Na závěr telefonátu mi ještě předala princeznu a ta mi do telefonu pošeptala, še má štjejda nějakou lášku, a še mu dala pušinku na jošjoučenou. Poslal jsem jí sto hubiček a slíbil, že jí přivezu dáreček. Bohunka. Neměl jsem rád to jméno. Kdysi v mládí mě jedna Bohunka napálila a já jí nenáviděl. Už teď jsem Bohunku nemohl vystát. Když jsem si vzpomněl na to jméno, ježily se mi vlasy.
Dalimil Rejža
Sotva jsem dotelefonoval, zaťukal mi na kabinu nějaký muž. Stáhl jsem okénko a u auta stál sympatický padesátník s úsměvem klauna a prosil mě, jestli bych mu nemohl uvařit vodu na kávu, že mu došel plyn. Samozřejmě, že jsem mu vyhověl a než se na mém vařiči dostala jeho voda do varu, povídali jsme si. Byl to nesmírně zvláštní člověk. Během čekání jsem však také dostal chuť na kávu a nakonec jsme oba s plnými hrnky voňavých nápojů usedli do jeho vozu. Neměl v kabině uklizeno jako já, ale když si všiml mého pohledu, oznámil mi, že má v životě spoustu jiné práce, než je uklízení a zapnul počítač. Jmenoval se Dalimil a jezdil s kamionem dobrých patnáct let. Nikdo mu prý ale jinak neřekne, než Rejža. Když se dozvěděl, že jezdím necelé dva měsíce, nabídl mi víno a že jestli chci, můžeme si povídat, protože on tu také zůstal na neděli a stejně se mu nechce být dneska sám. Navrhl mi, že mi do mého Milouše stáhne nějaké filmy, a když jsme vše zapojili, čekali jsme na dokončení stahování. Vybral jsem si převážnou část jeho arzenálu a on mi navíc něco přidal. Zeptal jsem se ho, jestli má to jeho smutnění nějaký důvod a on řekl, že má narozeniny a že v tomhle věku by měl slavit nejen narozeniny, ale vlastně každý den. Nechtěl jsem se ho ptát na věk, ale sám se rozpovídal.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.