Večer mi volal Milijarda, jestli je Jarmil v pohodě. Jarmil na mě koukal, jak mluvím do telefonu a tak jsem odpověděl, ať zavolá za chvíli, že musím rychle na toaletu. Hned poté jsem zavěsil a vystoupil z vozu. Když jsem byl na toaletě, prozvonil jsem Milijardu a on mi obratem zavolal. (Toto bych měl asi vysvětlit. V případě, že zavolám Milijardovi z ciziny, zaplatí šéf za hovor určitou částku, která se mění podle státu, ze kterého volám a podle operátora. Když však zavolá Milijarda mě, je tato částka minimálně o polovinu menší a někdy i desetinásobně. Samozřejmě, že je to pouze v případě a to je podmínkou, že oba mobilní telefony jsou vedeny u tohoto dohodnutého operátora). Takže mi Milijarda zavolal a hned se ptal, jestli mám zažívací problémy. Odpověděl jsem mu, že mé zažívání je v souladu s mým tělem, ale že Jarmil poslouchal a asi bych nedokázal říct, že je to největší pitomec a univerzální pablb, kterého jsem v životě potkal. Milijarda namítl, že to šéfovi vadit nebude, hlavně aby uměl řídit a byl spolehlivej. Načež jsem mu vysypal vše, včetně dvou pokut, kradených věcí a nesnesitelného chování. Dodal jsem ještě, že kouří a to mi v kabině opravdu hodně vadí. Nakonec jsem si vylil ten dlouho kumulovaný vztek a řekl jsem: „A prdí mi na záchodě, když se sprchuju.“ Na to však reagoval Milijarda jen smíchem. Když jsem se vrátil do vozu, Jarmil opět venku kouřil.
Karel a Jana
Ráno, když jsme provedli hygienu a chystali se vyjet, jsem po návratu z toalety nachytal Jarmila, jak hovoří s kýmsi mým telefonem. Abych byl přesný, telefonem podnikovým. Když mě uviděl, domluvil a zavěsil.
„Kdo to byl?“ Jarmil řekl, že šéf a víc se neangažoval.
„Co chtěl?“ Nedal jsem mu pokoj. Odpověděl, že nic a dělal, že se mu chce spát. Vyjel jsem z parkoviště, ale po špatných zkušenostech s Jarmilem, jsem si vzal mobil a zkontroloval poslední volání. Samozřejmě, že poslední hovor byl odchozí a na neznámé telefonní číslo.
„To si myslíš, že jsem opravdu na tom s inteligencí, jako ty?“ Jemně jsem naznačoval, že vím, s kým asi mluvil. Odpověděl, že je to stejně firemní telefon a že abych se neposral.
„Je sice pravda, že je to firemní telefon, ale já jsem podepsal hmotnou odpovědnost a i kdybys chtěl své ženě říct jen ahoj, bylo by přinejmenším slušné, abys mě požádal o svolení.“
Udělal úšklebek a ještě poznamenal, že takoví lidé jako já, by neměli jezdit, ale měli by sedět doma na zadku. To jsem již opravdu nevydržel a vyházel na něj všechno svinstvo, kterého se během cesty dopustil a že ten, kdo by měl na tom zadku sedět, je on, protože dělá v cizině jen ostudu. Nakonec jsem ho varoval, že jestli ještě jednou sáhne na můj mobil, urazím mu palici. Opět se mi hodily některé věty z Pavlova vyprávění. Naštěstí takto příkře podaná informace byla pro něj daleko přijatelnější, než kdybych ho o to jen poprosil.
Než jsme dojeli do Trelleborgu, přišla záchrana. Volal Topinka, že tou lodí, která nás má odvézt, přijede jiný náš řidič a že si k němu Jarmil přesedne. Ten řidič by nestihl vykládku, a že prostě pojede s ním nazpátek po Švédsku. V duchu jsem Topinkovi líbal ruce.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.