U stánku jsem si kromě svých novin koupil také inzertní týdeníky a doma jsem prohledával nabídky zaměstnání. Vybral jsem si asi třicet inzerátů, které mě zaujaly nikoliv pro svou totožnost s mým vzděláním, ale pro netušené možnosti, které skrývaly. Jistě se podivíte skladbě zaměstnání, ale byla tu například nabídka jezdit s cirkusem, hlídat ovce, umývat okna věžáků, či nabízet po domech elektrické spotřebiče. Rozložil jsem si vystřižené inzeráty textem dolů před sebe a se zavřenýma očima jsem si po promíchání jeden lísteček vybral. Držel jsem ho v ruce a neměl odvahu oči otevřít. Dušoval jsem se, že až oči otevřu a přečtu si, co na inzerátu stojí, necouvnu a tuto práci přijmu. Dlouhou dobu jsem seděl, až mě začala brnět noha. Vstal jsem ze země, a aniž bych se na lístek podíval, došel jsem k baru a napil se likéru z poloprázdné lahve, abych si dodal sílu k tomuto životnímu rozhodnutí. Nechci sedět v tomto starém domě a do smrti koukat na máminy podivné záclony, které mám sice rád, ale které jsou hrozné, stejně jako polovina věcí tady. A stejně hrozná je i má konzervativní povaha. Nechci tu umírat s pocitem, že nikdo nepřijde. Nehodlám se bezútěšně mystifikovat skutečností, že jsem spokojen, protože mám práci. Tato citová i duševní bezradnost dovršila víka a chuť žít začala pomalu a jistě přetékat. Nadechl jsem se a vzal lístek s inzerátem do ruky. Musím se změnit. Vtom zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a na druhé straně se ozvalo: „Ahoj brouku, prý mě hledáš. Tady Anděla.“ Po těle se mi rozlila horkost, nejen z likéru, který jsem právě požil, ale ten hlas jsem poznával. V tu chvíli mi bylo, jako když vám píchnou kalcium. Bohužel tato vteřina, za kterou bych dal nevím co, okamžitě pominula, neboť dáma pokračovala: „Řekni mi, kde bydlíš, abych tě mohla navštívit.“ Odpověděl jsem jí, že ta pravá se již objevila a zavěsil jsem. Další planý poplach. Napil jsem se ještě jednou z lahve a řekl jsem nahlas: „To zaměstnání, které jsem si vybral, budu dělat. Slibuji to na památku otce, matky i Ferdy.“ A otočil jsem lístek s krátkým textem: Hledáme řidiče skupiny C pro cesty do zahraničí. Dobré platové podmínky.
Copak by asi na to řekli maminka a tatínek? Ty študovanej a budeš jezdit po světě jako nějakej hejhula? V žádném případě to nepřichází v úvahu. V kanceláři máš svý jistý a dost. Už o tom nechci ani slyšet. Pousmál jsem se a zavolal do práce, že do konce měsíce si vybírám dovolenou a že tímto dávám výpověď. Pro jistotu jsem však hned (abych si to náhodou nerozmyslel) našel na internetu formulář o výpovědi ze zaměstnání a vyplnil jsem ho. Posléze jsem ho odeslal do firmy.
Tímto končím se životem šedé myši a začínám žít život cesťáka, kamioňáka (či jak se vlastně tací lidé oslovují). Snad se rodiče nebudou v hrobě obracet, ale musím jim za jednu věc zvlášť poděkovat, a to za to, že mě i přes mé výhrady donutili, abych si udělal řidičský průkaz, včetně nákladních vozů a autobusů. Kupodivu se svým konzervativním postojem trvali na tom, že nikdy nevím, kdy to budu potřebovat. Před spaním jsem ještě obešel park a okolí a posbíral zbytky papírů s nápisem, že hledám Andělu. Asi se mi ten víkend s ní jen zdál. Také to byl možná opravdový anděl, který mi přišel naznačit, že mám žít jinak.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.