Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Houby

Ráno mě probudila Květa něžně šeptajíc do ucha: „Vstávejte, pane Smutný, jste smutný, že jste Smutný?“ Zamumlal jsem, že jsem veselý, ale jestli mě nenechá dospat, budu smutný Smutný. Odešla do kuchyně a během krátké chvilky mi pod peřinu vlezla princezna s Čertíkem a tak dlouho mě lechtala, až jsem se zcela probudil.

Lehli jsme si vedle sebe a já vzal z police první knihu, kterou jsem nahmátl s tím, že jí budu chvilku číst, než vstaneme. Bohužel to byl atlas světa. Nechtělo se mi vstávat pro pohádky a nezbývalo, než ho otevřít a ukazovat jí, jak vypadá země a jak je rozdělena do států a kde jsem všude byl, až jsme narazili na Ameriku.

   „Vidíš, a tohleto je USA. Víš, jak se jmenuje ten stát vedle?“ Zeptal jsem se jí a byla to spíš jen řečnická otázka. Překvapila mě však pohotovou odpovědí: „Kdyš je tohle uešá, tak to vedle bude uešbé.“ Zasmál jsem se tomu myšlenkovému pochodu a vysvětloval jí, že USB je zkratka pro něco zcela jiného a ještě jsem se zeptal, kde je tedy USC. To však již z přízemí volala „manželka“, že máme vstávat.

Při snídani se mě Milijarda zeptal, co mám dnes v plánu. Nic jsem neplánoval, ale Květa mě předběhla odpovědí, že je potřeba uklidit tohle a vyluxovat támhleto. Milijarda tedy namítl, že je dnes neděle, a navíc svátek Cyrila a Metoděje, a že se pracovat nesmí, a že se ptal mě, a že bychom tedy mohli jít na houby (Těch „že“ se asi nezbavím, že?). Byl to vynikající nápad. Naposledy jsem byl na houbách ještě s mamkou, kdy ještě mohla chodit a to bylo někdy předloni. Nehledě na to, že představa neděle strávené luxováním mi opravdu nevyhovovala, kdežto představa smaženice mě lákala velice. Květa prohlásila, že jí bude také spíše vyhovovat, když jí při úklidu nebudeme překážet, ale princeznu si musíme vzít s sebou. Při oznámení babi, že jdeme na houby, jestli by nechtěla jít s námi, se úplně rozzářila a okamžitě se začala připravovat na cestu.

Chodili jsme lesem a občasným voláním se hlídali, abychom jsme se neztratili. Princezna cupitala přede mnou a já jí ukazoval, co se sbírá a co ne, a jak se odřezává houba, aby zůstal kořínek v hlíně a princezna běhala a ukazovala houby jedlé i nejedlé. Asi po hodině jsme se sešli k malému odpočinku. Zatímco já s princeznou jsme měli v košíku sotva pokryté dno, Milijarda svůj koš málem neunesl. Nechtěl jsem věřit, že toho stihl tolik a trochu jsem se mu na jeho úlovky podíval.

   „No jo, kamaráde, jenže tento poddubák je samý červ. A toto není hříbek, ale hořčák.“ Vyhazoval jsem mu z košíku jeho nasbíraný majetek.

   „Já to vím, ale já si přišel do lesa odpočinout a pochutnat si na sbírání. Mně je jedno, že až přijdeme domů, že se dvě třetiny košíku vyhodí, ale ta chuť houbaření splní pro mě svůj úkol. Tím úkolem je zapomenout na starosti a svět a léčit si duši. To je to pravý houbaření. Nejde o to, donést domů jen to, co se dá použít, ale o to, abych si vychutnal sbírání a užil si lesa.“ Přesvědčoval mě Milijarda.

Chtěl jsem mu oponovat, ale právě dorazila babi, která měla košík plný a v něm takové poklady, jako kotrč, praváky a spousta jiných, o nichž jsem ani nevěděl, jak se jmenují. Myslel jsem, že jsem dobrý houbař, ale babi nám ukázala, že se máme co učit celý život. Doma jsme pak při čištění hledali v atlasu hub bábiny poklady a zjistili jsme, že vše, co nasbírala, je jedlé a chutné.