Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Víkend v Itálii

V sobotu jsem se konečně vyspal do sytosti, neboť přejezd do Genovy (Janov) trval jen dvě hodiny. Prostudoval jsem mapu. Neměl jsem k této trase žádné pokyny. Zvolil jsem cestu o dvacet kilometrů delší přes Savonu a doufal, že bude o tisíc kilometrů krásnější. Ze Savony do Janova se jede kolem moře. Nelitoval jsem. Z Torina do Savony byla cesta obyčejná, ale před Savonou se zvedla a cestičkami mezi horami se klikatila a prodírala k vysněnému moři. Ze Savony do Janova to byla pohádka ráje.

Poslal jsem mms Květě s dodatkem: Lituju, ze tu nejsi a zaroven lituju, ze nejsem u tebe. Odpověděla mi za půl hodiny. Priste dame babi do domova a Kvetusku do decaku a pojedu s tebou.🙂 Mame noveho podnajemnika, doufam, ze se nebudes zlobit KS. Nebyl jsem z té zprávy moudrý. Uvažoval jsem o nějakém bývalém a už bych nejradši mobil vypnul, když dorazila mms a na ní seděla v mámině křesle babi a v klíně držela kočičku. Vypadala stejně, jako náš Ferda. Černá s bílým bříškem a ocasem. Asi měl Ferda v okolí své potomky. Přečetl jsem si dodatek u mms a na něm stálo: Prisel na zahradu a tvaril se, jako ze sem patri. Kvetuska mu dala jmeno Certik. Oddychl jsem si, že se nemusím trápit černými myšlenkami. Při řízení mám dost času na přemýšlení a vymýšlím, čím bych se zabavil. Za chvíli jsem vymyslel verš a odepsal jsem Květě:

 

Jako by Ferdovi vypadl z ocka

a ja myslel ze byl starsi

ten kocour byl proutnik co vylet to kocka

doufam ze neprijdou dalsi

 

Po odeslání zprávy jsem se kochal horami, vesničkami přilípnutými na stráních a hlavně báječným mořem.

Zaparkoval jsem ve městě Janov a rozhodl jsem se, že půjdu na procházku. Cítil jsem se v tu chvíli jako turista. Krátké kalhoty, foťák na prsou a jen tak si vykračoval směrem do centra. Přes rameno mi visela taška s Miloušem. Pavel mi poradil, abych ho bral i na procházky. Trochu mi překážel, ale když už jsem ho vzal, musel jsem to vytrpět. Chvíli jsem se ještě rozhodoval, jestli se vrátím a nechám ho v autě, ale nakonec jsem to neudělal. Nechtěně jsem při tom narazil na domek, na kterém bylo napsáno, že se tu narodil Kryštof Kolumbus.

Vida, ani jsem nechtěl a jsem o jednu informaci chytřejší. Došel jsem k moři a neodolal. Poprvé u moře. S Pavlem jsme ho jen viděli, ale teď mám možnost si na něj sáhnout, ochutnat ho (fuj!!!), namočit se a plavat. Vydržel jsem u něj celé odpoledne. Cestou k vozu jsem šel krásnou alejí, lemovanou podivnými stromy. Neznám jejich jméno, ale dostal jsem chuť si jeden takový vysadit na své zahradě. Na zemi byly kolem chodníku popadané plody. Posbíral jsem několik do kapsy s vidinou, že je zkusím doma oživit, aby mi zasazený strom připomínal krásu dnešního dne. Měl jsem jich plnou kapsu. Na konci ulice však byl plod o něco větší a tak jsem se pro něj také sehnul. Až když jsem ho zvedl, zjistil jsem, že je to psí hovínko. Večer jsem došel do auta a zjistil jsem, že se mi kdosi vloupal do kabiny. Musel to být nějaký odborník, neboť zámek nebyl poškozen a všechna okna byla vcelku. Dokonce jsem uvažoval, jestli jsem zamkl, ale vzpomněl jsem si, že ano a že jsem i zkoušel dveře. Věci byly zpřeházené a po chvíli jsem zjistil, že vlastně nic nechybí. Zřejmě tento profesionální odborník hledal cennosti, které jsem naštěstí měl s sebou a odešel s nepořízenou. V duchu jsem děkoval Pavlovi za jeho rady. Během půl hodiny po doplnění tekutin a jídla jsem usnul. Ráno mě probudil hluk a křik. Roztáhl jsem závěs a shledal, že mé parkovací místo slouží místním lidem jako nedělní trh. Kolem dokola stály stánky nabízející nejrůznější produkty většinou domácí výroby. Dělal jsem, jako že tu nejsem, ale po nějaké chvíli mi můj močový měchýř oznámil, že se nedá nic dělat, ale že holt musím. Vystoupil jsem z vozu a nenápadně hledal vhodné místečko. Naštěstí to asi na mě bylo vidět a pán, co prodával ryby, mi pohledem ukázal na kraji parkoviště plastové WC. Po vykonání potřeby jsem se šel umýt k autu a pustil jsem ze sudu vodu. Ovšem ouha, sud byl prázdný. Nevím, jestli jsem při minulém mytí vodu spotřeboval, nebo jestli vykapala, ale jisté bylo jen to, že jsem bez vody. Prodejce ryb to celé asi sledoval, protože na mě čistou slovenštinou zavolal: „Poďte sa umyť gu mě.“

Zjistil jsem, že je to rodák z Michalovec a tady žije několik let. Celé dopoledne jsem mu pomáhal prodávat a mezitím jsme si povídali. Když před obědem balil, dal mi na rozloučenou dvě uzené ryby. Řeknu vám, že jsem si na rybě nikdy tak nepochutnal. Kam se hrabe rybenka z trajektu do Anglie. Díky tomuto milému setkání jsem skoro zapomněl na nepříjemné zakončení včerejšího dne. Jeden pozitivní vliv však toto vyloupení mělo. Od té doby jsem si vždy bral cennosti s sebou a zamykal jsem vůz, i když jsem si jen odskočil.