Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Anděla

Možná by ještě stálo za zmínku, že jsem díky sousedce Anežce přišel v devatenácti o panenství, ale nikterak to nebylo zásluhou mých tělesných proporcí a ambicí, nýbrž a jen alkoholem ze strany mé deflorované. Vtáhla mě do svého bytu a s mým svolením mě, abych tak řekl, využila ke svému potěšení. Zkrátka, dalo by se říct, že jsem člověkem průměrným, s průměrnou inteligencí a bohužel s podprůměrným platem. Vzhledem k puritánské výchově bych navíc mohl dodat, že s podprůměrnými zkušenostmi, ať už sexuálními, či jakýmikoliv jinými. Zatímco jiní chlapci běhali po městě a zažívali nejrůznější dobrodružství, já o těchto krásách přátelství, vzrušení a napětí jen četl, doma jsem s maminkou loupal ořechy či pomáhal s jinými domácími pracemi.

Nevím, jak dlouho bych se těmito myšlenkami o nesmrtelnosti chrousta zaobíral, kdyby nezazvonil zvonek. Cestou ke dveřím mě napadala různá řešení, kdo by to asi mohl být, jestli pošťačka, či vzdálená teta, kterou jsem naposledy spatřil nahou zezadu, a od té doby, co se odstěhovala do Kanady, ji nikdo neviděl. Jisté je však to, že co se událo v následujících chvílích, mi otočilo život o tři sta šede… Ne! O dva tisíce stupňů.

Otevřel jsem dveře a dovnitř se vřítila malá, černá a nebojím se toho přirovnání, hnáty křivé pod plachetkou osoba. Venku řádila průtrž a hromy s blesky se střídaly častěji, než je zdrávo. Dovnitř se vřítila promoklá dívka, která měla v očích vyděšený výraz, ihned za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Bylo na ní vidět, že se z venku na ní řítí nějaká hrozba, či jiné nebezpečí, ale v každém případě to vše bylo větší, než jsem já kdy ve svém poklidném životě zaznamenal. Vzhledem k tomu, že lilo jako z konve, měla přes hlavu přehozenou bundu, kterou nyní mačkala, a já si uvědomil, že budu muset zase vytírat.

„Promiň, že jsem tě přepadla, ale potřebuji se u vás na chvíli schovat. Doufám, že se nezlobíš. Nechtěla bych, aby sis myslel, že se chci k vám nějak vetřít, či jakýmkoliv způsobem obtěžovat, ale jsi v tuto chvíli má jediná záchrana.“ Pokýval jsem hlavou, ne proto, že bych souhlasil, ale proto, že jsem se s tímto stavem věcí nedokázal v tu chvíli srovnat a jen jsem pomalu přemýšlel o tom, co jí odpovím. Byla však evidentně rychlejší, než můj tok myšlenek. Vzala mé pokývání jako souhlas a hned mě objala na důkaz díků. Byla teplá, vlhká, něžná, hebká, mokrá a nevím, jak ještě přirovnat své první pocity při kontaktu s jejím tělem, ale i kdyby mě v té chvíli chtěla okrást, asi bych souhlasil.

„Ty jsi sám doma? Já jsem Anděla.“ Začal jsem se šíleně smát a po pár vteřinách jejího nechápavého pohledu jsem se představil i já.

„Těší mě, já jsem Čert. Vlastně… Mikuláš Čert.“ Naše pohledy se v tu chvíli střetly a po milisekundách nechápavého zpracovávání informací jsme se oba začali smát tak, jak se smějí malé děti v cirkusu. Byl to emotivní smích bez úskočných vyjádření pochybností a bez následných emocí, které většinou křečovitou variantu dokončí. Jen jsme se smáli jako blázni.