Anděla
Možná by ještě stálo za zmínku, že jsem díky sousedce Anežce přišel v devatenácti o panenství, ale nikterak to nebylo zásluhou mých tělesných proporcí a ambicí, nýbrž a jen alkoholem ze strany mé deflorované. Vtáhla mě do svého bytu a s mým svolením mě, abych tak řekl, využila ke svému potěšení. Zkrátka, dalo by se říct, že jsem člověkem průměrným, s průměrnou inteligencí a bohužel s podprůměrným platem. Vzhledem k puritánské výchově bych navíc mohl dodat, že s podprůměrnými zkušenostmi, ať už sexuálními, či jakýmikoliv jinými. Zatímco jiní chlapci běhali po městě a zažívali nejrůznější dobrodružství, já o těchto krásách přátelství, vzrušení a napětí jen četl, doma jsem s maminkou loupal ořechy či pomáhal s jinými domácími pracemi.
Nevím, jak dlouho bych se těmito myšlenkami o nesmrtelnosti chrousta zaobíral, kdyby nezazvonil zvonek. Cestou ke dveřím mě napadala různá řešení, kdo by to asi mohl být, jestli pošťačka, či vzdálená teta, kterou jsem naposledy spatřil nahou zezadu, a od té doby, co se odstěhovala do Kanady, ji nikdo neviděl. Jisté je však to, že co se událo v následujících chvílích, mi otočilo život o tři sta šede… Ne! O dva tisíce stupňů.
Otevřel jsem dveře a dovnitř se vřítila malá, černá a nebojím se toho přirovnání, hnáty křivé pod plachetkou osoba. Venku řádila průtrž a hromy s blesky se střídaly častěji, než je zdrávo. Dovnitř se vřítila promoklá dívka, která měla v očích vyděšený výraz, ihned za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Bylo na ní vidět, že se z venku na ní řítí nějaká hrozba, či jiné nebezpečí, ale v každém případě to vše bylo větší, než jsem já kdy ve svém poklidném životě zaznamenal. Vzhledem k tomu, že lilo jako z konve, měla přes hlavu přehozenou bundu, kterou nyní mačkala, a já si uvědomil, že budu muset zase vytírat.
„Promiň, že jsem tě přepadla, ale potřebuji se u vás na chvíli schovat. Doufám, že se nezlobíš. Nechtěla bych, aby sis myslel, že se chci k vám nějak vetřít, či jakýmkoliv způsobem obtěžovat, ale jsi v tuto chvíli má jediná záchrana.“ Pokýval jsem hlavou, ne proto, že bych souhlasil, ale proto, že jsem se s tímto stavem věcí nedokázal v tu chvíli srovnat a jen jsem pomalu přemýšlel o tom, co jí odpovím. Byla však evidentně rychlejší, než můj tok myšlenek. Vzala mé pokývání jako souhlas a hned mě objala na důkaz díků. Byla teplá, vlhká, něžná, hebká, mokrá a nevím, jak ještě přirovnat své první pocity při kontaktu s jejím tělem, ale i kdyby mě v té chvíli chtěla okrást, asi bych souhlasil.
„Ty jsi sám doma? Já jsem Anděla.“ Začal jsem se šíleně smát a po pár vteřinách jejího nechápavého pohledu jsem se představil i já.
„Těší mě, já jsem Čert. Vlastně… Mikuláš Čert.“ Naše pohledy se v tu chvíli střetly a po milisekundách nechápavého zpracovávání informací jsme se oba začali smát tak, jak se smějí malé děti v cirkusu. Byl to emotivní smích bez úskočných vyjádření pochybností a bez následných emocí, které většinou křečovitou variantu dokončí. Jen jsme se smáli jako blázni.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.