Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

V Achenu na vykládce jsem byl svědkem jedné drobnosti k pobavení. Kolba po vyložení odevzdal doklady zvané camrák (CMR – mezinárodní dodací list) skladníkovi. Ten vzal doklad, který byl vyhotoven jako vždy v šesti kopiích a začal pomalu jeden po druhém razítkovat a podepisovat. Když byl u třetího a trvalo mu to nepříjemně dlouho, Kolba mu řekl, že to stačí, protože on zřejmě potřebuje jen jeden a my chceme také jen dva. Němec se však nedal vyrušit a pomalu orazítkoval a podepsal všech šest listů, řka, že zde jsme v precizním Německu. Poté si nechal jeden výtisk a Kolbovi předal ostatní. Kolba se pousmál, dal mi dva doklady, ať je podržím, a zbývající tři pomalu složil na polovinu, roztrhal, načež je před nechápavým pohledem skladníka zmuchlal a hodil všechny do odpadkového koše. Na odchodu ještě pozdravil slovy Auf Wiedersehen präzise Deutschland.

Další jízdu jsme měli z Belgie na jih Francie do města Clermont. Belgie byla pro mě až dosud neutrální země, co se týče zážitků, po této jízdě se však můj pohled na ni změnil o sto osmdesát stupňů. Tři nepříjemné zážitky během jednoho dne. První nepříjemnost nás potkala u čerpací stanice. Kolba zastavil u stojanu s kompresorem, protože se mu zdálo, že je jedna pneumatika měkčí. Začal kontrolovat tlak, když tu se za námi ozvalo troubení. Nějaký domorodý řidič odjížděl od tankovacího stojanu a měl pocit, že mu překážíme. Kolba nechal pneumatiku a šel se podívat, proč ten muž troubí. Shledal, že i přes naše postavení může dotyčný projet a vrátil se k dofukování. To však Belgičan nestrávil a s neurvalými nadávkami, kterým by rozuměl i Bulhar, se řítil ke Kolbovi. Stále nadával a rozhazoval rukama. Jeho nadávky měly mezinárodní charakter. Slova jako idiot zná celý svět. Když však Kolba vstal od huštění, Belgičan seznal, že je asi o půl metru menší a nadávání a rozhazování rukou přešlo do tichého klení. Na místě se obrátil a znovu nasedl do svého kamionu. Po několika otočkách volantem, se mu opravdu podařilo vyhnout se našemu vozu a za dalšího troubení a křiku z pootevřeného okénka odjel. Když jsme odjížděli, Kolba jeho jednání okomentoval slovy: „Asi mu stará nedala a potřeboval někoho sprdnout.“ Druhá nepříjemnost měla opět agresivní nádech. Při tankování u „Turka“, jsem do automatu vložil jako vždy kartu. Automat ji však odmítl s upozorněním, že je karta neplatná. To se občas stává a díky Pavlovi jsem už také věděl, že někdy stačí kartu otřít o rukáv a potom se automat umoudří. Vložil jsem ji po otření zpátky do stroje a on ji opět vyplivl. Než jsem ji stačil znovu otřít, přistoupil majitel pumpy a nabídl se, že mi jí aktivuje v druhém přístroji.

Vložil jí u druhého stojanu do příslušné škvíry a ten kartu přijal. Majitel chtěl zadat i PIN a tím ji zprovoznit. To bych však byl blázen, kdybych mu jej prozradil, a nenásilně jsem ho odstrčil, abych PIN zadal sám. Než jsem se však vzpamatoval, udeřil do mě muž takovou silou, že jsem upadl. Pak se otočil a odešel. Kolba to viděl z kabiny a přišel se zeptat, jestli jsem v pořádku. Vstával jsem ze země a nechápal pumpaře, proč to udělal. Moje odstrčení bylo opravdu velmi jemné. Skoro bych si troufal říci, že bych ho použil i na Květu a nic by se nedělo. Majitel to však asi cítil jinak. Než jsem se oprášil a očistil, vrátil se nazpět s baseballovou pálkou a ukazoval, ať okamžitě odjedeme, nebo zavolá policii. Strach z policie jsem neměl, ale přesto jsme radši nasedli a odjeli k jiné pumpě. Kolba si sedl za volant a opět podotknul, že je v Belgii asi víc mužů, kterým žena dnes nedala.