Do Španělska
Ráno mě probudil telefon. Milijarda mi volal, abych do práce přijel později, že mi na autě udělají údržbu a vykládat budu až v poledne. Odpoledne mě pak čeká nakládka do španělské Sevilly. Znovu jsem měl rozporuplné pocity. Těšil jsem se na cestu na Pyrenejský poloostrov, který jsem dosud znal pouze z televize, a zároveň mi bylo jasné, že ta cesta potrvá minimálně čtrnáct dní. Takže se s rodinou budu muset zase rozloučit na delší dobu. Nejradši bych s Květou celé dopoledne proležel v posteli, ale jak to bývá, měla spoustu vyřizování. Nabídl jsem se, že jí pomůžu, jen když budeme spolu. Byla ráda a nakonec jsme během dopoledne byli v mateřské školce dohodnout princeznin nástup, dále na pracáku, v knihovně, v překladatelské kanceláři, se kterou Květa spolupracuje, v samoobsluze a i na jiných místech. Před polednem jsme se rozloučili a do kanceláře k Milijardovi jsem dorazil uondán, ale spokojen. Milijarda seděl v kanceláři sám. Topinku prý odvezli. Na mou otázku kam, odpověděl, že na psychyatrii. Víc jsem se nedozvěděl. Jako dispečer zas musel telefonovat. Vzal jsem si pár dokladů, které mi připravili na jízdu do Španělska, a šel k autu. Cestou jsem potkal šéfa a ten, usmívaje se na mě, se mě zeptal, jaké řeči ovládá má žena a jestli by neměla zájem pracovat jako dispečerka se svým bratrem. Odpověděl jsem mu, že to asi nebyl nejlepší nápad a pak jsem odjel na vykládku. Po složení a naložení jsem se ještě zastavil doma, abych si vzal tašky s nákupem a čistým oblečením, které jsem měl připravené, ale hlavně, abych se rozloučil. Před domem však stála sanitka a zrovna nakládali babi. Květa ji s uplakanýma očima vyprovázela a princezna stála u dveří s Čertíkem a mávala. Sanitka odjela a já se zeptal, co se přihodilo. Květa mně se slzami v očích objala a řekla, že má babi asi mrtvičku. Přitiskl jsem jí k sobě a políbil na vlasy.
„Neboj, to bude dobrý.“ Utěšoval jsem jí, ačkoli jsem tušil, že to dobrý nebude. Ještě jsem se zeptal, zda nemám zůstat doma, ale Květa smrkajíc do kapesníku zakývala hlavou, že to nebude potřeba.
„Jeď, mám tě ráda.“ Znovu mě políbila a já šel dát ještě pusinku princezně.
„Budu držet palce!“ Zakřičel jsem z okénka a odjel směrem k hranici. Ještě, než jsem opustil republiku, zavolal jsem Milijardovi, co že se stalo Topinkovi. Řekl, že se zcvoknul. Začal vystřihávat z dokladů hvězdičky a nereagoval na žádnou snahu o komunikaci. Nezbylo, než aby šéf zavolal záchranku.
Do večera jsem dojel do středu Německa. Celou dobu pršelo a hodinu před ukončením jízdy jsem ucítil pach nafty. Jel jsem ještě asi deset kilometrů, než jsem dojel k parkovišti. Během té doby jsem si všiml, že se podezřele rychle vytrácí nafta z nádrže. Ručička na budíku klesala a klesala. Zastavil jsem na parkovišti u pumpy, abych zjistil, co se stalo. Vylezl jsem z vozu a pod autem byla barevná skvrna, a bylo jasné, že je to palivo. Nemělo cenu, abych teď večer ve tmě a dešti cokoli zjišťoval, stejně bych nevěděl, kudy a odkud to teče a celou záležitost jsem nechal na ráno. Jen jsem napsal šéfovi, co mám za problém. Ten mi obratem volal a po mých neodborných odpovědích usoudil, že to bude asi palivový filtr, který dnes v dílně při údržbě vyměňovali.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.