Francie
Kolem čtvrté hodiny ráno mě probudila jakási rána a polilo mě neurčené množství neidentifikované tekutiny. Sedl jsem si na posteli, rozsvítil a přemýšlel, co že to bylo. První myšlenka padla na dědu nebo na policisty. Asi po minutě jsem pochopil. Včera jsem si za sedačku položil několik pet lahví s limonádou a nedošlo mi, že je hned za nimi topení. Večer jsem nastavil teplotu a k ránu, když se ochladilo, topení začalo pracovat a jedna z plastových lahví nevydržela a praskla. Ostatní byly jen trochu pokroucené. Odstranil jsem tyto nálože z dosahu tepla a snažil se to nadělení co nejlépe uklidit. Za hodinu jsem byl skoro hotov, ale sladká limonáda zanechala na všech věcech, přístrojích, palubovce i jinde lepkavé stopy. Po uklizení zazvonil budík a já ho měl chuť vyhodit z okna. První noc se holt nepovedla. Ještě než jsem vyjel, pet lahve jsem si vyfotil. Bude to jedna z mnoha vzpomínek na mé začátky.
První den plné jízdy, to znamená bez nakládky a vykládky, prostě jen při řízení povolených devíti hodin, byl neuvěřitelně dlouhý. Výhodou bylo jisté rozptýlení z krajiny, kterou jsem neznal a bylo na co koukat. Města a vesničky rozházené do krajiny, pole a louky svěží a plné síly, okolí hned členité a tu zas rovné, se mi míhalo kolem, jako by mi dávalo najevo, že mě má tato zem ráda. Jména městeček, která jsem znal z knížek, mě míjela a například Saverne, Nancy, Saint Dizier či Vitry le Francois ve mně vyvolávaly vzpomínky na knihy psané francouzskými autory. Francii jsem si od prvních kilometrů oblíbil víc, než kteroukoli jinou zemi. I přesto jsem večer před
Paříží zastavil utahán k smrti. „Uvařil“ jsem si chleba s paštikou a koukal na okolní krajinu. Francie je krásná svým obyčejným vzhledem. Je příjemné se dívat na pole, louky a lesy. Je milé projíždět městečky a vesnicemi, které nejsou jako v Německu načinčané, ale obyčejně hezké.
Po chvíli ke mně došla jakási starší žena mluvící jakousi cizí řečí, zřejmě na východ od Turecka, a žádala mě posunky, zda bych jí nemohl poskytnout palivo. Slovo dízel bylo jediné, které jsem jí rozuměl. Snažil jsem se jí pantomimicky vysvětlit, že mám na víku nádrže síto, a že pouze slabou hadičkou bych mohl vycucnout nějaký litr k jejímu použití. Žena mě chvíli sledovala v mém tichém ukazování a pak se rychle obrátila a prchla pryč mezi ostatní auta. Nevěděl jsem, co jí vyplašilo, ale když jsem si představil své posunky, které znamenaly vycucnout hadičkou, pochopil jsem, že to z její stránky mohlo vypadat jako: dám vám naftu, ale vy mi za to poskytnete orální sex. Bylo mi trapně, i když jsem se musel v duchu smát svému neumění hrát pantomimu. Chtěl jsem za ní běžet a vysvětlit jí situaci, ale při představě, co by se jí honilo hlavou, proč za ní utíkám, jsem tuto myšlenku radši opustil.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.