Do Anglie
Ráno po snídani mě Květy doprovodily až k brance. Velká mi dala pusu na rozloučenou a zeptala se, jestli ještě tu válendu nenávidím. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Obrátil jsem se na princeznu a vzal jí do náruče. „Buďte tady hodné a kdyby tě maminka zlobila, zavolej mi a já jí srovnám.“ Zakřenila se tím krásným úsměvem a nechala si dát hubičku na líčko. „Maminka nezjobí, ona je jovná.“ Řekla a já nasedl do auta. V zrcátku jsem ještě zahlédl, jak mi obě mávají. Odjížděl jsem s pocitem, který jsem neznal. Těšil jsem se na cestu, ale zároveň jsem se těšil na návrat. Mám své zázemí, doposud však bylo prázdné a opuštěné a jak jsem již říkal, přestával jsem to tady mít rád, ale Květy to místo oživily. Jakoby to místo ve mně rozkvetlo. Je to pěkná slovní hříčka. Kdekdo by napsal, že mu domov rozkvetl díky květům, ale mě rozkvetl díky Květám.
Pavel mě přivítal slovy „nazdar opilče“ a smál se při tom. Tentokrát jsem řídil první. Vyjeli jsme a já mu vypravoval, jak se to celé seběhlo a jak to pokračovalo s Květami.
„No podívej se na panáčka, jeden ho lituje, že je bez papírů a on se mezitím málem ožení.“ Věděl jsem, co od Pavla čekat, tudíž mě jeho další slova ani nepřekvapila.
„Miky, znám tuhle práci už skoro dvacet let, ale povídám ti, že máš jen dvě možnosti. Za prvé, jestli to spolu vydržíte tři měsíce, půjdu vám osobně za svědka.“ Začal se smát, ale mě to jako humor nepřipadalo.
„A co je za druhé?“ Zeptal jsem se.
„No, za druhé je ta možnost, že to ty tři měsíce nevydrží a vezme roha.“
Zapnul jsem stěrače, neboť začalo drobně pršet a radši jsem v tomto rozhovoru nepokračoval. Pavel byl ovšem rozjetý a začal mi povídat o některých kolezích, kteří mu vyprávěli svoje příběhy.
„To u nás jezdil nějakej Karel z Aše a ten byl ženatej nejmíň třicet let. Začal jezdit dálky a do roka mu žena dala k narozeninám prázdnej byt s psaníčkem, ať si jezdí, ale ona že potřebuje chlapa. Nebo Martin. My mu říkáme Kurva Martin, protože až ho poznáš, jinak mu říkat nebudeš. Je prostě sprostej. A ten se jednou vrátil o den dřív, než bylo naplánováno a načapal tu svoji s vlastním bráchou. Hele kámo, nikdy se nevracej neohlášen a to platí u tebe dvojnásob. Jeden nikdy neví a máš průser. Tady zatoč doprava.“ Zatočil jsem podle Pavlova příkazu a myslel na Květy a na to, co by se mohlo stát, kdybych se vrátil dřív, ale asi to bylo myšlení předčasné. Ono se klidně může stát, že se vrátím a dům bude prázdný jako dřív, jen na stole bude psaníčko na rozloučenou.
„Dneska jen opakujeme, protože tuhle cestu už znáš až do belgického Gentu. Teď ale musíme dojet až do francouzského Callais na loď. Vyspíme se až v anglickém Ashfordu.“ Pokračoval Pavel a začal znova vyprávět zážitky z cest.
Po dvojím vystřídání, kdy jsem konečně vydržel řídit i povolené čtyři hodiny, jsme dojeli do francouzského přístavu v Callais. Poprvé v životě jsem uviděl moře. V přístavu není to, co byste našli v románech, jak svěží vítr ovívá… a tak dál, ale stejně mi i přes tu technickou přístavní stránku moře připadalo silné, krásné, nedozírné a tajuplné. Na trajekt najížděl radši Pavel, abych se mohl seznámit s celým procesem, ale spíš jsem se kochal.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.