„Odkud víš, jak se jmenuje moje dcera? Na setkání jsi nebyl.“ Přiznal jsem se, že jsem zaslechl pár slov z jejího telefonátu. Květa zrudla a bylo na ní vidět, že jí to je hodně nepříjemné. Abych zaplašil tu trapnou situaci, řekl jsem: „Mohla bys mě představit té krásné princezně?“
Květa se poprvé trochu usmála a řekla dcerušce: „Květuško, dovol, abych ti představila svého spolužáka, se kterým jsem chodila do školy…“ Nedopověděla, neboť Květuška jí přerušila slovy: „Já toho pána už žnám, my jsme špolu dělali kšichty.“ Rozesmálo mě to a přisedl jsem si, abych podal té černovlasé princezně ruku. „Já se jmenuju Mikuláš. A jak se jmenuješ ty?“ Květuška se opět nádherně zakřenila, pokrčila nosík a stydlivě odpověděla: „Já jsem Květošlava Šmutná Nad nádjaším tšicet.“ Tím jsem zjistil, že se Květa asi nevdala, protože se princezna jmenovala stejně, jako má spolužačka za svobodna. Objednal jsem ještě dva zákusky, kávu a limonádu. Květa se omlouvala, že to nejde a že teď musí shánět střechu nad hlavou, aby nemuseli k babičce, která bydlí až na Moravě a ať se nezlobím, ale že… Přerušil jsem Květu v jejím neustálém odmítání a vysvětlil jsem ji, že právě teď někoho takového hledám, protože jsem si našel novou práci a nemá mi kdo hlídat dům. Také jsem jí během pojídání zákusku pověděl o tom vloupání, a že by se mi moc hodilo, kdyby mi v době mé nepřítomnosti někdo zaléval kytky a utíral prach. Když jsme vypili kávu, Květa stále ještě nevěděla, co na to odpovědět, ale když jí zazvonil telefon a ona zjistila, že jí volá ten, od koho utekla, přestala váhat a okamžitě mobil vypnula. Vzali jsme tašky a šli ke mně domů. Před domem vyzvedla malou do náruče a zeptala se jí, jestli by tady chtěla bydlet. Princezna si prohlédla náš starý dům, kývla a bylo vyhráno. Pozval jsem Květy dál. Květa s princeznou si stouply za dveře a trochu nesměle se rozhlížely. Dal jsem tašky na stůl a ukázal jim místnost po rodičích, kam se mohou nastěhovat. Já budu spát ve svém pokoji v patře. „Víš, já jsem moc ráda, že tu můžeme přespat, ale nemůžeme tě otravovat dlouho. Stejně si musím něco najít nastálo, to jenom, aby sis nemyslel, že tu budeme strašit věčně.“ Podíval jsem se na ní a rozkazovacím hlasem řekl: „Vyzkoušej to a uvidíš, já vás vyhánět nebudu.“ Sundal jsem se skříně krabici se svými starými hračkami, abych je ukázal princezně. Ihned ji upoutal můj starý vypelichaný plyšový medvídek. Objala ho a s upřímnýma očima se zeptala: „Můšu si ho pučit?“ Řekl jsem jí, že si může půjčit všechny hračky. „A jak še jmenuje?“ Ptala se dál. „Nemá jméno. Asi mu ho budeš muset dát.“
„Tak mu budu šíkat Mašlík.“ Přikývl jsem a šli jsme s Květou uvařit večeři. Provedl jsem Květu kuchyní, ukázal záchod a koupelnu a pak jsem otevřel lednici a nahlas přemýšlel.
„Co princezna smí? Buřty s cibulí, nebo radši karbanátky?“ Květa se zasmála a projela očima zásoby. Během půl hodiny vykouzlila takovou dobrotu, kterou může jíst i malá holčička bez toho, aniž by jí smrděl z pusy ocet nebo cibule. I já jsem se olizoval. Po večeři se holky umyly a za chvíli princezna s medvídkem v náručí usnula. Pustil jsem hudbu a u kávy jsme si s Květou povídali. Byla pořád ještě nervózní, ale pomalu z ní ten dlouhotrvající stres padal. Vyprávěla mi, že otec Květušky vlastně ani neví, že má dcerku. Prý to byl takovej floutek a ten, co s ním žila poslední půlrok, zase přišel o práci, duševně to nezvládl, začal pít a za poslední měsíc ji už třikrát zbil. Ptal jsem se jí, kde má rodiče a se slzami v očích mi oznámila, že byli v Alpách na zájezdu a havárii autobusu nepřežili. Povídali jsme si asi čtyři hodiny a vzpomínali na školu a já jsem jí zase vyprávěl o svém životě a hlavně o posledních měsících. Nakonec jsem se jí zeptal, jestli má v bývalém bydlišti ještě nějaké věci. Řekla, že ano, ale než aby tam šla, tak je radši oželí. Navrhl jsem jí, že jí je přinesu, ať mi vysvětlí, kde co najdu a půjčí mi klíče. Překvapena odpověděla, že je to skvělý nápad, protože v tuto dobu bude Standa stejně v hospodě. Namalovala mi plánek, kde co najdu a já se začal obouvat. „Počkej,“ Zastavila mě u dveří. „Přece neznáš adresu.“ Zasmál jsem se a dětským hláskem pošeptal: „Květošlava Šmutná, Nad Nádjaším tšicet.“ Pohladila mě po rameni a řekla jen: „Dík.“
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.