Okamžitě jsem zavolal panu Topinkovi a ten se kupodivu na nic neptal a jen mi řekl, že až se vrátí z Dánska Pavel, to bude přibližně za dva dny, že se mnou zase počítá. Po návratu na mě doma čekalo nemilé překvapení. Během doby, kdy jsem chodil po doktorech, si někdo vyhlédl můj dům a po rozbití okna prolezl a zpřeházel věci ve všech pokojích. Zřejmě to byl nějaký zoufalec, neboť se ztratilo jen nějaké jídlo a pár drobností, jako například holicí strojek, zbytek likéru, či magnetofon. Nahlédl jsem do místnosti, kde byl tajný trezor, v němž byly pro takový případ uschovány všechny cennosti, a oddychl jsem si. Trezor zůstal neobjeven. Odnesl jsem rozbité okno do sklenářství, kde mi ho na počkání opravili.
Po návratu domů jsem seděl v křesle, ve kterém sedávala mamka, a vzpomínal jsem. Tolik se toho od její smrti odehrálo, že jsem pochyboval, jestli vlastně někdy byla. Těšil jsem se do práce. Těšil jsem se na Pavla a těšil jsem se na svět. Těšil jsem se na nová poznání, jako bych v minulém životě ani nežil. Díval jsem se na ten starý nábytek, hrozné záclony a přestával jsem to tu mít rád. Teď navíc při představě, že tu chodil cizí člověk, se mi dělalo mdlo. Je tu smutno, prázdno a nepříjemné ticho. Dokud žili rodiče, byl to můj domov, ale teď je to jen starý dům, napěchovaný zbytečnostmi a nesmyslnými věcmi. Děkoval jsem si za to rozhodnutí změnit život, změnit sebe a změnit vše. Vstal jsem a odešel jsem ven. Nevěděl jsem, kam půjdu, jen jsem potřeboval lidi. Strašně jsem se vyděsil při představě, že by tato má změna neproběhla a já bych coby starý úředník zůstal v doživotí této hrozné samoty. Nejlepší bude, když se půjdu někam najíst a pak se uvidí.
Květy
Sedl jsem si do malé, příjemné restaurace a objednal si jídlo. U vedlejšího stolu seděla jakási maminka s malou krásnou holčičkou, která na mě pořád koukala. Udělal jsem pro její pobavení pár grimas a děvčátko se začalo krásně křenit. Její maminka seděla zády ke mně a neviděla kontakt, který jsem s její dcerkou navázal. Stále telefonovala, a tak jsem zaslechl útržky rozhovorů, které se svými známými vedla. Pravděpodobně se rozešla s přítelem, či manželem a hledala na pár dní bydlení. Byla v zoufalé situaci, neboť jsem uslyšel i to, že jí její bývalý bil a ona se bála, aby nesáhl i na Květušku. Tím jsem zjistil, jak se jmenuje ta malá. Když jsem dojedl, dal jsem si zákusek a kávu. Maminka dotelefonovala a já zaslechl, jak té malé říká.
„Tak já nevím, beruško, kam půjdeme. Dáš si ještě něco?“ Holčička ukázala na mě a řekla: „Já bych chtěla to, čo má tamten pán.“ Paní se otočila a naše pohledy se setkaly. Měla zarudlé oči a utrápený výraz.
„Jejda, Čerte, čau, co tady děláš?“ V tu chvíli jsem poznal v té nešťastné mamince spolužačku, do které jsem byl kdysi tajně zamilován.
„Ahoj Smutná, právě jsem přemlouval tvoji Květušku, aby si dala také dortík.” Vstal jsem a přivítal se s Květou.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.