Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Musel jsem vstát a utřít si vlhké oči.

   …Před spaním jsem Květušce připomněla, že zítra přijede Miki. To jsem neměla dělat. Vyskočila a bylo po spánku. Hned mi řekla tři věci, které nesmí zapomenout Mikimu říct…a já se na něj těším taky jako na Vánoce…

Posunul jsem čtení na další stranu a opět jsem si utřel vlhké oči. Možná jsem čtení měl ještě odložit na pozdější dobu. Květy mě měly stejně rády, jako já je. Proklínal jsem osud. Teď však již neumím přestat číst.

   …Jeli jsme s kamionem do Žabně. Miki je za volantem sexy, jako můj idol Dustin Hoffman. Květuška byla jak u vytržení. Od té jízdy chce, abych jí koupila plyšáka, jakého má Miki za oknem…

…Věřím mu. Když řídí, tak se s ním nebojím. Je to Pan řidič s velkým Pé…

…Babi mi říkala, ať se ho držím…

…Splnil babičce přání, navštívit ještě někdy Konopiště…

Položil jsem Adama a uložil se k spánku. Dnes už číst nebudu. Zavřel jsem oči a představoval si Květy. Za chvíli jsem usnul. Zdál se mi sen, že se Květy chvíli po jejich odchodu vrátily a vyprávěli jsme si zážitky. Já jim povídal o cestách a ony mě o tom, jak to chodí na onom světě. Princezna od té doby vyrostla a byla z ní slečna. Měla křídla a mávala jimi jako skutečný anděl. Objala mě a šeptala mi do ucha, že jsem její největší kamarád. Poté mě obě vzaly za ruce a létali jsme nad Švýcarskem.

Umpolek

Ráno bylo probuzení smutné i veselé. Pravda s havárií mi rozhlodávala duši, ale nedalo se nic dělat. Prožil jsem nádhernou noc se svými milovanými. Krásný sen mě provázel celý den.

Po splnění všech celních povinností jsme vyjeli směr Ženeva. Majestátnost hor v okolí mi učarovala. Byly to úplně jiné Alpy, než ty italské. Projeli jsme okolo Zurichu a Bernu a do Ženevy jsme dojeli po obědě.

Vykládka proběhla v klidu a poté jsme se rozdělili, každý za jinou prací.

Karolína mi poslala novou zakázku. Z Lausanne, což je město na druhém konci Ženevského jezera, na Moravu. Po příjezdu do firmy jsem se šel nahlásit do kanceláře. Asi půl hodiny jsem čekal u zavřeného okénka, za kterým seděl nerudný Švýcar a neustále telefonoval. Něco jsem i rozuměl, i když mluvil francouzsky. Když však konečně položil sluchátko a okénko otevřel, zeptal se německy: „Přijel jste nakládat umplek?“

Německy umím obstojně, jenže tato francouzská zkomolenina němčiny mi není dvakrát příjemná.

   „Promiňte,“ omlouval jsem se, „ale nerozuměl jsem vám.“

Úředník se zatvářil otráveně, třískl tužkou a spíš pro sebe si mumlal nahlas: „Do prdele, to jste Polák, nebo Bulhar? Tihle cizinci by se měli víc učit, než vyjedou do Evropy.“ Bylo na něm vidět, že si myslí, že mu nerozumím.

Přerušil jsem jeho spílání na účet řidičů z východní Evropy slovy: „Rozumím německy velice dobře, jenže váš francouzský přízvuk mi napovídá, že jste to spíše vy, kdo by se měl učit. Leč nejsem tu proto, abych kritizoval vaši nedokonalou němčinu. Ještě jednou vás slušně žádám, abyste mi zopakoval vaši otázku, protože slovo umplek neznám.“