Domů
Vykládka proběhla za účasti vojáků a policie. Skládání oplatek a sušenek ruským dětem k Vánocům zajistilo asi patnáct mužíků, kteří ručně celý náklad dopravili do starého skladu stylem řetěz. Tento sklad měl jedinou výhodu, a to, že byl ze všech stran zabezpečen mřížemi. Po obědě jsem vyjel směr domov. Začalo sněžit a jelo se báječně. Asi po padesáti kilometrech mě v jedné vesnici zastavil muž v policejní uniformě. Zeptal se, kam jedu. Když jsem odpověděl, že směr Kyjev, otočil se k autobusové zastávce a zavolal: „Kolja sadis!“. Do vozu nastoupil starší muž a pokynul rukou, jako že můžeme jet. Nechápal jsem, co to má znamenat, a vyjel jsem. Možná mě navede do stanice technické kontroly, nebo nedej bože k nějaké loupežné bandě. Mě se zbaví a vůz prodají. Netrvalo dlouho a Kolja u odbočky k nějaké vesnici ukázal, ať zastavím. Když vystupoval, řekl jen spasiba a odešel po vedlejší cestě směrem ke vsi. Teprve teď jsem pochopil, proč jsem nepotkal žádný autobus. Dopravu osob tu zajišťují náhodní kolemjedoucí s pomocí policistů. Dal jsem se do smíchu.
Než jsem se dostal ke Kyjevu, smích mě přešel. Sněžení se proměnilo v hustou lavinu, která se během několika minut zřítila s nebe na zemi. Protože jsem nebyl naložen, jelo se obtížně. Jen několik kilometrů před městem začal vůz prokluzovat a nakonec se úplně zastavil. Přemlouval jsem ho houpáním přes spojku, nadával mu, ale nic nepomohlo. Stál jsem a kupy sněhu se zvětšovaly. Měl jsem sice kdesi v kastlíku řetězy, ale protože jsem je nikdy nepoužil, a vlastně je ani neviděl rozbalené, nechal jsem je tam, kde jsou. Těžko bych si s nimi poradil. Zapnul jsem topení a čekal na nějaký zázrak. Po hodině jsem potřeboval na toaletu a vyskočil jsem z kabiny na vozovku. Napadlo takové množství mokrého sněhu, že jsem ho měl až v rozkroku. Než jsem se vyprázdnil, byl můj lulínek jako sněhulák.
Po chvíli jsem uslyšel podivný zvuk. Po silnici za mnou jel traktor s pásy (ale i traktor spásy), nebo spíš tank a za sebou táhl na podivném zařízení náklaďák. To zvláštní zařízení byla rozpora s řetězy, na které bylo možno v různých vzdálenostech připoutat tahaná vozidla. Asi to tu bylo běžné a tímto způsobem si majitel tankotraktoru přivydělával. Zastavil, a aniž by se mě na cokoli zeptal, přivázal můj vůz na řetěz a potom přišel pod okénko. Zamnul prsty, jako že chce peníze. Dal jsem mu deset euro a on bankovku políbil, nasedl a rozjeli jsme se. Než nás dotáhl do Kyjeva na parkoviště, byly za námi připoutané další čtyři vozy různých velikostí. Byl už večer a já neriskoval další jízdu a odebral se ke spaní.
Ze spánku jsem uslyšel, jak někdo nesměle zaťukal na dveře. Vyhrabal jsem se z postele, odkryl závěs a venku stála jakási Ruska a nabízela mi potěšení. To se občas na parkovištích stává. Většinou jsou to však nezajímavé, ba až ušmudlané typy žen či dívek, které zrovna neuchvátí.
I přesto, že tato byla krásná, mladá a dokonce bych řekl půvabná, zakroutil jsem hlavou, že nic nepotřebuji a opět zalezl do vyhřáté postele. Usínal jsem s myšlenkami na Květu. I kdybych Květu neměl, asi bych si na toto potěšení netroufl, neboť strach z nemocí je větší, nežli má touha. Nevím, jak dlouhá byla prodleva mezi mým nočním probuzením, ale když opět někdo zabouchal, byl jsem už nevrlý. Odhrnul jsem závěs s rozhodnutím, že ji pošlu kamsi, když tu jsem uviděl dva muže, kteří prosili dlaněmi. Bylo už skoro světlo, sněžit přestalo a já pootevřel okénko. Jeden z mužů mluvil trochu česky a dozvěděl jsem se, že ten druhý je principál ruského cirkusu a že by potřeboval odvézt dvě klece s medvědy do Lvova, jinak prý nestihne večerní představení. Peněz prý moc nemá, ale je ochoten mi dát padesát euro. Po chvíli váhání jsem souhlasil. S traktorem, kterému u nás říkáme Bělorus, naložili dvě klece s huňáči. Principál jel s Žigulíkem přede mnou a každých dvacet minut zastavoval, aby zkontroloval své chlupáče. Mazlil se s nimi, dával jim napít a občas je odměnil jakousi dobrůtkou.
Z Kyjeva do Lvova je to přibližně 500 kilometrů. Kolem čtvrté hodiny jsme šťastně dorazili na náměstí k cirkusu. Než jsem se otočil, přiběhlo asi deset mužů se svaly jako z ocele a společnými silami snesli klece na zem a posléze je odnesli do stanu. Po vyložení živého nákladu mi podával principál dohodnutou odměnu. Podal jsem mu ruku a bankovku nevzal. Řekl jsem jen spasiba, eto charašo. Potřeboval jsem udělat dobrý skutek. Medvídci byli kouzelní a cestu má můj šéf už stejně zaplacenou. Odjel jsem na hlídané parkoviště a věnoval se odpočinku. Je čas. Za tři dny budu doma, tak není kam spěchat.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.