Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Přestal jsem utíkat a došel k nim pomalou chůzí. Cestou jsem si uvědomil, že mám vlastně v kapse mobil a tuto zábavnou scénku jsem si nafotil.

Mleli italštinou cosi, co vypadalo jako vtipný výstup Felixe Holzmanna a já z jejich gest pochopil, že chtějí, abych jim pomohl otočit Fiátka na kola. Opravdu se nám to podařilo a rozveselení Italové nasedli a odjeli raněným Fiátkem po louce směrem k nedaleké vesnici. Jejich neopatrnost a totální ignorování pravidel mě rozesmálo. Než jsem se otočil a vrátil do vozu, upoutalo mě cosi černého nedaleko místa jejich přistání. Došel jsem k této věci a uviděl v trávě ležet malou těžkou portmonku. Otevřel jsem ji a nestačil se divit. Doklady, sto dvacet euro a spousta neurčitých útržků papíru se směsicí fotografií a samolepek. Z dokladů jsem vyčetl, že jde o místního policistu. Vyndal jsem peníze a zbytek vhodil u nedalekého domku do schránky. Nejsem zloděj, ale nálezné si zasloužím. Ostatně, bral jsem to jako satisfakci, či omluvu od boha za toho podvodníka, který mi stále ležel v žaludku.

Na vykládce jsem se pěkně zapotil. Po nahlášení mě kancelářská krysa v podobě mistra (teď se mi to mluví, ale když jsem seděl kdysi za stolem já, vůbec jsem si tak nepřipadal) odkázala do haly č.1. Najel jsem dovnitř pod jeřáb a začal stahovat střechu korby. Zbožím byly železné roury. Teď teprve pochopíte, proč jsem zpočátku mluvil ostře o kryse. Než jsem tuto práci dokončil, přišel mistr a z dálky mával, ať toho nechám, že je to špatně. Posunky a stálým italským mlením mi naznačil, že mám vycouvat a do haly nacouvat. Bránu nepodjedu s otevřenou střechou. Musel jsem vše dát do původního stavu a tento pokyn provést. Po vycouvání a nacouvání jsem opět začal otvírat střechu, když tu přišel jiný mistr a mával rukama, že je to špatně a že mám najet do druhé haly. Již jsem měl nastartováno na nadávky, ale udržel jsem se. Znovu jsem střechu zatáhl a přejel jsem do druhé haly. Samozřejmě, že jsem tam radši nacouval. Začal jsem stahovat potřetí střechu, když přišel ten první mistr a řekl, že je to špatně a že mám tentokrát vjet dovnitř popředu. To jsem už soptil. Vzpomněl jsem si na Pavlovu radu, že zákazník je pán a i toto jsem překonal. Zatáhl jsem střechu potřetí a vyjel a najel. Než jsem začal stahovat střechu, mávnul jsem na odcházejícího mistra, jestli je to tentokrát v pořádku. Pokýval hlavou a odešel. Odhrnul jsem střechu a odkurtoval zboží. Poté jsem usedl do kabiny a odpočíval. Za několik minut přišel ten druhý mistr a řekl, že je to opět „falš“ a že mě nebudou skládat jeřábem, ale z boku ještěrkou. Byl jsem tak unaven, že jsem si jen něco pomyslel o dobré organizaci práce, o zadní části těla a poslušně šel počtvrté zatáhnout střechu a odplachtovat boční stranu. Než jsem po složení odjel, vyfotil jsem si fabriku a odplivl si. Doufám, že se mi to víckrát nestane. Když nad tím dnes přemýšlím, vím, že to vlastně byla moje chyba. Měl jsem počkat na příkaz a nehrnout se do práce. Dnes je mi jasné, že nejhorší je aktivní blbec, a tím jsem tehdy stoprocentně byl.