Svatba proběhla v naprostém chaosu. Mrzlo a nic nefungovalo. Natálka, i když je nová, odmítala startovat a cestou do kostela ztratila nevěsta podpatek. Před vchodem do svatyně si ženich vzpomněl, že nechal na stole občanské průkazy a já musel rychlým během zajistit záchranu tonoucích. Farářovi zhaslo kadidlo a varhany v tom mrazu pískaly jako dudy. Bohunčiny rodiče přijeli taxíkem minutu před obřadem a Bohunka nervozitou málem potratila. Jediné, co si pamatuji kladného, bylo to, že měla Barborka zmrzlé ruce a hřála si je v mých dlaních. Po obřadu smůla konečně zamrzla a pak novomanžele hřálo už jen samé štěstí. Rodiče Bohunky, manželé Prokopovi věnovali svatební dar své dceři. Byl to nový vůz. Čímž mě samozřejmě zaskočili, neboť jsem se chystal s Milijardou přepsat půjčku mého auta na něho. Teď asi nebude mou Natálku potřebovat.
Večer jsem předal svůj svatební dar. Namaloval jsem obrázek. Umím malovat asi jako desetileté dítě, ale tím hlavním darem nebyl obrázek samotný, nýbrž to, co na něm bylo. Přepíšu polovinu nemovitosti na manžele Smutné. Milijarda je můj švagr a má právo na dědictví po své sestře.
Do Portugalska
Po svatbě jsme s Barborkou vyjeli do Portugalska. Bohunka zavtipkovala, že jedeme na svatební cestu místo nich. Souhlasil jsem s jejím názorem a prohlásil jsem, že nám za odměnu, že jsme to vzali za ně, mohou pohlídat Čertíka.
Až na začátek Francie jsem cestu už znal. Druhý den jsme však uhnuli na takzvanou Portugalskou stezku přes Moulins, Montlucon, Gueret a Limoges na Bordeaux, abychom třetí den přijeli na západní pobřeží. Hranice Francie a Španělska jsme přejížděli u města Irun. Celou dobu bylo pod mrakem a místy sněžilo. Sotva jsme projeli kolem Vitorie a Burgosu, začali s nebe padat sněhuláci. Silnice osiřely a jen místy stál na dálnici nějaký kamion, který se marně pokoušel prohrabat se o pár metrů dál. Jediní, kteří v této sibérii jeli, byli Češi, Slováci a Poláci. Španělé, Portugalci a Francouzi to vzdali a stáli u krajnice. Jsme z našich krajů zvyklí na takové počasí a místní na tomto povrchu prostě jezdit neumí. Výhoda také byla, že jsme měli plně naloženo, a tak jsme se méně hrabali. I přesto se nám podařilo ve čtvrtek dojet jen několik kilometrů za Valladolid.
Ráno, když jsem jako vždy obcházel vůz, abych zkontroloval pohledem, zda je vše v pořádku, zjistil jsem velikou nepříjemnost. Jedna pneumatika byla měkká. Od českého kolegy Radima, který ještě nevyjížděl a dokončoval pauzu, jsem si půjčil hadici, abych zkusil prázdnou pneumatiku dofouknout. Věděl jsem, že by měl být na každém voze ventil, kam se hadice připojí, aby kompresor mohl tlak v prázdném kole doplnit. Hledal jsem cokoli, co by připomínalo obrácené šroubení, než které bylo na půjčené hadici. Po deseti minutách bezvýsledného prolézání a podlézání vozu jsem se na Radima obrátil s požadavkem, zda by něco o zmíněném šroubení nevěděl. Ochotně přišel a dalších pět minut pro změnu hledal on. Byl sice zkušený, ale vůz mého typu neznal a v podstatě byl na tom stejně jako já. Neustále opakoval větu: „Do prdele, tady někde to museli schovat.“ Avšak jeho snaha byla stejně jako moje, marná. Po chvíli šel okolo polský řidič, který měl s podobným vozem zkušenost a ukázal na podivný výčnělek, kterého jsme si nevšimli, neboť byl zanesený blátem a sněhovým nánosem. Hadici jsem připojil a čtvrt hodiny se snažil o znovuvzkříšení gumy. Opět musím použít slovní spojení, marná snaha. Jak jsem později zjistil, pneumatika byla probodnuta nějakým šroubem, který se do gumy tak dlouho zarýval, až ji propíchl. Nezbylo, než se vrhnout na výměnu. Vzpomněl jsem si na Pavlův koncert. Povolit kolo, zvednout hever, sundat kolo, sundat rezervu, nasadit kolo, utáhnout kolo, sundat z heveru a nasadit píchlé kolo na místo rezervy. Tak by v teorii měla praxe vypadat. Zatímco Pavlovi tato činnost zabrala padesát minut, já ji prováděl šest hodin. Tedy já ne, prováděl ji servis, ale to bych předbíhal. Po půl hodině se mi podařilo absolvovat první část prací, a tou bylo povolení šroubů. Všech deset se urputně bránilo, ale dva se mi podařilo zdolat až s pomocí kolegy Radima, se kterým jsme stáli na trubce a houpáním se snažili o dosažení cíle. Když poslední šroub povolil, měl jsem radost, jako by bylo hotovo. Vzal jsem hever a vleže pod nápravou pumpoval. Hever se však nezvedal. Začal jsem klít. Radim, který šel okolo na toaletu, se zeptal, proč tak nadávám. Uvědomil jsem si, že za devět měsíců mé řidičské praxe jsem začal používat vulgární slova automaticky a trochu jsem se zastyděl. Vysoukal jsem se z podvozu a vysvětlil jsem Radimovi, že mi nefunguje hever. Ten zkontroloval pojistku a poradil mi, abych ho na chvíli ohřál nad plamenem v kabině. Mrzne a olej uvnitř je zřejmě příliš ztuhlý, než aby pracoval. Vůbec jsem se oleji nedivil. I já byl ztuhlý. Radim odjel a já za půl hodiny s pomocí Barborky hever rozdýchal a znovu se vrhl pod nápravu. Hever si tentokrát lehce poradil s několika tunami, které byly nad ním, a kolo s píchlou pneumatikou se zvedlo několik centimetrů nad zem. Chtěl jsem sundat gumu z nápravy, ale vůbec jsem s ní nepohnul. Byla přilepena k autu, buď mrazem, nebo se jí tam asi líbilo. Kopal jsem do gumy, prosil ji, i přemlouval, ale ona si trvala na svém a seděla tam, kam ji výrobce posadil.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.