GAI
Druhý den jsem hledal cestu skrz Lvov. Špatně jsem však odbočil a po několika kilometrech jsem dojel ke Gaice. Gai (gosudarstvjennaja avtomobilnaja inspekcija) jsou na každém konci města, jako strážní budky se stálou policejní službou. Věděl jsem, že nejsem na té správné trase a na rozšířené silnici jsem se otočil. Než jsem otáčení dokončil, vyběhl z budovy policista a ukázal mi, ať zastavím na parkovišti. Když jsem tak učinil, požádal mě přísně o pasport a potom odešel směrem k budově. Neboť se stále nevracel, zamkl jsem a šel za ním. V kanceláři seděli dva. Ten, co mi odebral pas, byl menší, a měl na ramenou dvě hvězdy. Kolega mu říkal lajtnant. Druhý byl vysoký blonďák se třemi hvězdičkami na klopech. To byl starší lajtnant. Ani nepozdravil a jen ukázal na židli uprostřed. Usedl jsem a čekal, co bude. Menšího poslal přiložit do kamen a sám si vzal druhou židli. Sedl si naproti mně a spustil: „Što ty zděs sdělal? U GAI zapreščeno povaračivaťsja. Serjoža eto pravda?“ Serjoža dokončil přikládání a zařval: „Zapreščeno!“ Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale Serjoža pokračoval: „Kak ty něznaješ, eto zapreščeno! Igor, on eto něznajet! I baže něznajet što u něvo prabľema.!“ A poslední slabiky mi řval skoro do ucha. Bylo na nich vidět, že jsou vděční za nějakou zábavu, protože na této opuštěné silnici toho za den asi moc neprojede. Potřebovali někomu ukázat, jak jsou důležití. A mě jim seslal sám Pán Bůh. Viděl jsem jasně, že nemá cenu se jakkoli přít a vytáhl jsem dvacet euro, abych jim zaplatil pokutu a konečně vypadl. Jenže touha bavit se, zvítězila nad penězi. Igor nevěřícně zakroutil hlavou a vstal.
„Ty chočeš nas děngami uplačivať?! Nas, Ukrajinsku miliciju? Mily moj, eto těbě lěchko něprajďot!“ Modlil jsem se, aby je to herecké vystoupení přestalo bavit, jenže čím víc hráli, tím víc se jim ta role zamlouvala. Serjoža vytáhl skleněnou trubičku s balónkem, která se u nás kdysi před lety také používala, a přiložil mi ji k ústům. Nafoukal jsem svých 0,25 promile, neboť trubička krásně zezelenala. Serjoža vítězoslavně podal trubičku Igorovi a ten na mě dobrých pět minut řval a řval. Skoro nic jsem nerozuměl, ale bylo na něm vidět, že ho řvaní baví.
Když se vyřval, řekl jsem, že mám v kamioně bumažku, že pro ní dojdu. Igor vstal, nasadil mi pouta a odvedl mě do auta. S želízky na rukou jsem vytáhl z desek kopii dokladu o mém zdravotním stavu, přeloženou do pěti světových řečí a ověřenou notářem. Ještě jsem mu podal vodku ve víře, že jeho přísnost zmírním. V kanceláři ji pak oba dobrých deset minut studovali a z jejich posunků bylo vidět, že ani jednu z těchto řečí neovládají.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.