Pan profesor se na mě podíval a po chvíli přemýšlení řekl: „Milý pane, takový doklad vám nikdo nevystaví, neboť by se dal snadno zneužít. Představte si, že se prostě jednou napijete, někoho zabijete a pak se budete hájit tím, že to máte potvrzené. I kdyby jste takový doklad od někoho dostal, žádný policista z toho moudrý nebude a stejně budete obtěžován věčným stíháním, zavíráním a souzením. Doporučuji vám změnit zaměstnání. Víc pro vás v této chvíli bohužel udělat nemohu. Jestli jste rozhodnut do nemocnice nejít, prosím, pouze tento dokument o rozboru předejte vašemu ošetřujícímu lékaři. Můj čas mě bohužel tlačí, abych s vámi tento rozhovor ukončil. Bylo mi ctí a na shledanou.“
Vyšel jsem z budovy jako bezradná troska. Zavolal jsem Květě a sedl si na lavičku. Hlavu jsem opřel dozadu, a díval se bezmyšlenkovitě do korun stromů a říkal jsem si: Proč zrovna já? Mám jít do té nemocnice, nebo ne? Neměl jsem strach o to, že se neuživím, ale práce řidiče se mi moc líbila. Sám to nevymyslím. Musím se poradit. Kdybych poslechl pana profesora, jaké zaměstnání bych si zvolil? Do mé bývalé kanceláře nepůjdu v žádném případě. V tom z parkoviště zatroubila Květa. Cestou domů jsem jí to vše vyprávěl. Řekla, že si to musíme promyslet a snad nás něco napadne. K domu jsme přijeli zároveň s dodávkou z obchodního domu. Mladíci nám postel odnesli až nahoru a ptali se, jestli ji budu chtít od nich také složit. Sebevědomě jsem řekl, že to zvládnu a oni odešli. Seděl jsem na židli u stolu a princezna mi vylezla na klín. Květa uvařila čaj a sedla si naproti. Vytáhl jsem z kapsy krabičku s prstýnky a vyndal z ní ten nejmenší. Měl jsem promyšlený postup.
„Princezno, dáš mi svojí ruku?“ Květuška se zakřenila, zvedla ručičku a já jí nasadil prstýnek. Byl jí však malý. Její smutné oči se daly v té chvíli přirovnat ke psím. Byl jsem na tuto variantu připraven a řekl jsem jí, že jako čert umím prstýnek zvětšit. Nenápadně jsem vyndal z kapsy druhý a po zaklínadle a trocha mávání rukama, jsem jí nasadil druhý, stejný, jen trochu větší. Bohužel i tento jí byl malý. Sáhl jsem pro třetí a modlil jsem se, aby jí seděl. Poprosil jsem jí, aby mi s čarováním pomohla a opakovala kouzelnou formuli abraka dabra drozdi kvíčaly a červi. Třetí jí byl akorát. Dívala se na něj jako by byl kouzelný od Arabely. Pak jsem vstal a položil ji na zem. Stoupl jsem si před Květu a řekl: „Květuška mi dala svou ruku a co ty?“ Klekl jsem si k ní na jedno koleno tak, jak to bylo ve starých filmech, vytáhl její prstýnek a rovnou se zeptal. „Dáš mi ji také?“
Květa se sesunula ze židle ke mně na kolena, obejmula mě a zašeptala: „Víš Mikuláši, já tě mám moc ráda, ale teď bohužel musím říct… ANÓÓ!“ A zakřenila se skoro týmž krásným ksichtíkem, jaký uměla princezna. Poté nastavila ruku. Modlil jsem se, aby jí byl, neboť tady by žádné kouzlo nepomohlo, ale naštěstí jsem trefil.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.