Obědvali jsme v altánu. Po přání dobré chuti se rozhostilo ticho přerušované jen cinkáním nádobí, šuměním stromů a zpěvem ptáků. Dušinka na chvíli přestal jíst a zaposlouchal se.
„Kdo to tak nádherně píská?“ zeptal se.
„To je kos,“ odpověděla mu Jana.
„Zpívá ladně. Škoda jen, že mu není rozumět. Zatímco my jsme pískali v češtině, on zpívá v kosštině.“ Vysvětlil jsem mu, že to, co právě řekl, je ta největší hloupost dnešního dne, poněvadž každý pták zpívá v ptáčtině. Načež se k našemu sporu přidala Jana se slovy: „Oba jste vedle, protože ptačí řeč se jmenuje ptákovina. Vy ptáci.“ A s úsměvem posbírala nádobí. Miluju její humor.
Dušinka si lehl na lavici a oba jsme po dobrém obědě tiše odpočívali.
„Některá češtinářská zákoutí mi dělají taje,“ podotkl kamarád.
„Ta je.“ Vzdychl jsem, dívaje se za Janou, odnášející nádobí.
„Taje také led,“ pokračoval zcela nelogicky Dušinka.
„Jako led není. To bys koukal.“ Nehodlal jsem mluvit o češtině a snil jsem dál o své krásné Janě.
Otrávený Dušinka vstal, a když viděl, že se mnou nic není, začal chodit po zahradě. Když po chvíli jeho chůze vypadala jako by dupal či něco hledal, zeptal jsem se ho, cože to tu proboha provádí.
„Hledám, kde je zakopanej pes.“
Nevím o nikom, kdo by si zasloužil takovou češtinářskou pochvalu jako Dušinka. On je totiž úplně blbej.
- Sklípek
(paskvil)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. K Janiným rodičům jsme jezdili skoro každý víkend. Po zjištění, že čekáme miminko, jela s námi na první návštěvu i moje maminka. Pantáta obeznámen s touto situací mě poprvé oslovil jinak: „Tak kde ji máš?“ Věděl jsem, že je to jen jeho úvodní fráze a nekomentoval jsem to. Tentokrát stál při uvítání Dušinka trochu stranou. V místnosti se v tu chvíli hemžili Rovenští.
„Rovenský.“
„Rovenská.“
„Rovenská. Tedy Jana.“
„Rovenská Ludmila. Našeho Jendu už znáte a já vaši Janičku také, takže bych řekla, že je zde přerovenskováno a přejanováno.“ Nevěřil jsem svým uším. Mamka udělala vtip. To tedy klobouk dolů. Poté si mamka sedla s paňmámou do kuchyně, já s Janou jsme se šli projít a Dušinka s pantátou začali řešit, jestli se ve slově příště píše krátké nebo dlouhé í. Skoro tchán tvrdil, že dlouhé, zatímco Dušinka mu dával příklady typu: „Od slova hrát je hřiště. Od slova klouzat kluziště a od slova přijít je přiště.“
Byl jsem budoucímu tchánu vděčen, že za mě převzal učení mimozemšťana, a já se mohl věnovat jeho dceři, neboli své vyvolené. Než jsme odešli, zaslechl jsem, jak Dušinka bavil přítomné.
„Už jsem vám vyprávěl, jak jsem rodil Lídu?“
Paňmáma vytřeštila oči a podívala se na mou mamku, která se také jmenuje Lída.
„Dušinka byl u porodu Jeníka?“
Mamka vysvětlila mé budoucí tchýni, že jde o shodu jmen a nechala Dušinku vyprávět.
„Když jsme byli v zahradě, rodil slon. Já mu pomohl a dítě se jmenuje slůně.“ Víc jsme odcházejíce neslyšeli.
Když jsme se vrátili, pantáta spal v lehátku pod jabloní a mamka s paňmámou stále štěbetaly v kuchyni, pečíce při tom cosi voňavého ke kávě a čaji.









Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.