Poté jsem přišel na řadu já. Postavil jsem mu v obývacím pokoji schody z nejrůznějších částí nábytku a na každý schod jsem napsal ceduli. Na prvním bylo C, na druhém D a tak dále. Ze sedmého schodu, na němž stálo H, jsem mu vymyslel skluzavku, zpět na dolní C, ale mezitím jsem vyměnil cedule za C2, D2 a tak podobně. Jezdil po skluzavce a stoupal po pomyslné stupnici asi deset minut. Po absolvování čtyř oktáv a po neustálém opakování tónů C, D a E, jej to přestalo bavit a pokorně po mně opakoval: Prší, prší, jen se leje. Nezpíval špatně, ale bylo to dáno tím, že se vůbec nedalo říct, že by zpíval. Jeho hlasivky, nebo to, co měl v krku, jednoduše nedovolovaly používat řeč k vyšším tónům. Nechtěl jsem ho odradit a podpořil jsem jej slovy: „To nic, jestli budeš denně cvičit, bude to lepší. Jen to chce trénink.“ Zeptal se, jestli je to trénink s K, nebo s G na konci. Jedovatě jsem mu odpověděl, že mě prosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. A to se mi do puntíku povedlo. Nenaučil jsem jej zpívat. On je totiž úplně blbej.
- Letopočet
(neuspokojivé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se zeptal, proč říkáme letopočet. Měli bychom prý říkat jaropočet, nebo zimopočet. Opravil jsem jej, že letopočet není od slova léto, ale léta. Nato mi řekl, že bychom tedy měli používat sousloví jaro-léto-podzim-zima-počet, protože letopočet je jednotné číslo, kdežto léta jsou množná. Místo letopočet by mělo být logičtější říkat rokopočet. Prý bychom jen museli změnit zkratku LP na RP. Bylo by to prý dobré i pro dualitu zkratky LP, jež má ještě význam dlouhohrající desky. Také bychom mohli zavést zkratku LR, což by bylo označení letošního roku. Namítl jsem, že kdybych četl nějaký starý dokument a na něm by bylo LR, asi bych nepoznal, ve kterém roce byl napsán. On však setrvával v iluzi, že toto lze vyřešit. Jen ještě neví, jak. Usoudil jsem, že by nebylo nejjednodušší mu vysvětlovat, že LP neznamená letopočet, nýbrž léta páně a RP je také Rudé právo, ale víc jsem do toho radši nešťoural. On však šťourat nepřestal. Zeptal se, jestli máme dobrý letopočet. Nevím, proč by měl být dobrý, či špatný, ale odpověděl jsem, že ano. „V tom případě tě žádám,“ pokračoval, třímaje jakýsi lístek, „abys mě doprovodil na pohřeb.“ Při tom se zatvářil jako bubák. Když jsem mu to řekl, zeptal se, jak se tváří bubák. Zkusil jsem mu ukázat pohled, jak si představuji bubáka, ale prohlásil, že se dívám pořád stejně. Místo pokračování v tématu pohřbu se snažil o vysvětlení rozdílu mezi bubákem a strašidlem. Raději jsem se vrátil k původnímu tématu.
„Jaký pohřeb?“ vyzvídal jsem.
„Asi můj, když mě pozvali,“ tvrdil a mával lístkem.
„Proč si myslíš, že je to tvůj pohřeb?“ hledal jsem důvod jeho závěrů, neboť jsem ještě nikdy neslyšel, že by někoho pozvali na jeho vlastní pohřeb. Dušinka stále mával lístkem, nehodlaje mi jej půjčit.
„Proč by mi jinak posílali parte,“ vyhrkl a konečně mi lístek podal. Četl jsem nahlas: „Zveme vás tento krásný den a tento dobrý rok na vaši párty. Koná se v hale kulturního domu. Při zakoupení zboží nad 10 000 Kč obdržíte tiket na výhru ve výši jednoho milionu korun.“ Vysvětlovat mu systém šmejdů bylo nad mé síly. Naschvál jsem nešikovně lístek upustil nad otevřeným oknem a spolu s ním litoval, že nám uletělo štěstí. Při té příležitosti jsem mu vysvětlil rozdíl mezi slovy párty a parte. Kupodivu se na bubáka už nezeptal. Je totiž úplně blbej.








Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.