Dušinka

Humor

⏱️ Doba čtení: cca 260 minut

Byl jsem docela napjat, neboť v případě, že hádanku neuhodnu, mohu se alespoň pyšnit tím, že jsem jej naučil přemýšlet. Po chvíli uvažování pravil: „Která kuchařka bude mít větší buchtu? Ta, jež dá do těsta jednou tolik mouky, nebo ta, která dá do těsta dvakrát tolik mouky?“ Odpověděl jsem, že samozřejmě ta, která dá dvakrát tolik. Dostal záchvat smíchu a pravil, že nejenže neumím česky, ale že ani neumím počítat. Obě tam totiž daly stejné množství. Jen čeština si to plete. Je úplně blbej.

36. Pán

(narušené)

 Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V centru města jsme museli oba na toaletu. Zatímco já vešel do místnosti pro muže, Dušinka navštívil sousední komůrku pro dámy. Seděl jsem na trůnu a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta. Tu se ze sousední katedry ozvalo tlumené šeptání: „Jak to, že sem ke mně chodí ženy?“ Mluvil jsem sice na pohřbech i na svatbách, ale na hajzlu nikdy. I přesto jsem mu odpověděl stejně hlasitým: „Šel jsi tam, tak buď rád, že sedíš. Ser a neser!“

Na odchodu jsem mu pak ukázal jeho drobnou mýlku, kterou mu způsobila čárka. Spletl si PANÍ a PÁNI. Cestou domů jsme probírali slovo pán. Vysvětlil jsem mu, jak časem slovo pán devalvovalo. Kdysi to bylo oslovení pro toho nejvyššího. To se sice dodnes zachovalo, ale časem si oslovením pán říkaly stále nižší a nižší vrstvy lidu (například pán velkomožný, pantáta apod.), až nakonec dostalo stejný význam jako muž. Už se neříká „to je pán“ s obdivem, ale s určitým jedovatým posměškem. Stejně jako byste řekli to je maloměšťák. O této mé úvaze řekl, že je to gativní posun k dokonalosti řeči. Nevěděl jsem, o čem mluví a nechal jsem si jeho reakci zopakovat. Až při druhé verzi jsem pochopil, že gativní je stejné jako pozitivní. Protože podle jeho vysvětlení je ne-gativ opak pozitivu.

Večer jsme pak toto slovo podrobili ještě detailnímu rozboru. Byl potěšen, že říkáme svému bohovi Pán Bůh nebo Pámbůch, jak se s oblibou říká. Někdy dokonce jen Nejvyšší Pán. Přesto nechápal, proč tato devalvace zmíněného slova došla až tak daleko. Opět jsem jej nepochopil. „Proč si myslíš, že není s tímto slovem něco v pořádku?“ zeptal jsem se. Původně jsem se chtěl otázat jinak, ale věta „Proč si myslíš, že je s tímto slovem něco v nepořádku?“ se mi zdála v tomto kontextu divná. Jak ho znám, určitě by v nepořádku hledal prach a špínu. Zamyslel se a řekl, že slovo, jenž značí toho nejvyššího, by se nemělo v žádném spojení proměnit z podstatného jména na citoslovce.

Nechápal jsem, o čem mluví a zase jsem si myslel, že je to jedno z jeho častých nedorozumění, ale vyvedl mě z omylu. Zeptal se prostince, zda je slovo páni podstatné jméno nebo citoslovce. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že podstatné jméno. On se opět pousmál tím svým vítězným úšklebkem a prohlásil, že je má slovenská čeština výrazně slabá. Dost mě to dožralo. Požádal jsem ho, se zatnutými pěstmi, ať své tvrzení dokáže. On vstal a prohlásil: „Páni, to byla mela! Páni, to byl gól!“ Ve chvíli nejvyšší nouze, jsem prohlásil, že to říká ostatním mužům v okolí, ale na to mi odpověděl, že je u televize sám, a v tom případě je to citoslovce. Je úplně blbej.