Zkusil jsem to ještě jinak. „Máš dnes něco v plánu?“ Rozpůlil jsem svou otázku. Odpověděl, jak jinak, než: „Ano.“ Pokračoval jsem ve vyzvídání. „A co?“ Konečně řekl něco jiného, než ano. „Pojedeme k vodě.“ Nedal jsem se a namítl, že to není jeho plán, ale můj. Na to mi řekl, že je to plán nás obou, jen já ho řekl dřív. Trval jsem na tom, že to nemůže být plán nás obou, ježto on si jej přivlastnil až po mé otázce, když jsem ji vyslovil. Řekl však, že o tom mém plánu věděl už při první otázce, a proto s ní souhlasil. Když jsem se jej optal, jak o něm mohl vědět, protože myšlenky číst neumí, ukázal na mé ruce a pravil. „Ty plavky jistě nedržíš v ruce proto, abychom s nimi šli do restaurace.“ Už jsem vám říkal, že je úplně blbej?
- Závod
(nesmysl)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Cestou na koupaliště se mě zeptal, co je to závod. Vysvětlil jsem mu, že když někdo umí třeba rychle utíkat, přihlásí se do závodu, ve kterém pak všichni přítomní běží stejnou trasu za stejných podmínek a ten, kdo je první, vyhrává a obvykle dostane medaili. Díval se na mně nechápavě, a já se rozhodl, že mu závod předvedu tady a teď. Jsme ve sportovním, tudíž nebude problém, aby to pochopil. Udělal jsem na zemi čáru a řekl: „Až řeknu teď, oba najednou vyběhneme a kdo doběhne dřív k támhle tomu stromu, vyhrává a je vítěz. Teď!“ Zařval jsem a vyběhl směrem ke stromu. Když jsem se stromu dotkl jako první, udýchán jsem se otočil. Kamarád stál na startu a díval se zamyšleně. Pomalu jsem se k němu vrátil. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale čím víc jsem se k němu blížil, tím víc se tvářil nechápavěji. „Proč jsi nezávodil, Dušinko?“ zeptal jsem se. „Já nechtěl běhat, jen jsem chtěl vědět, co je to závod.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že když nebude spolupracovat, nepochopí princip závodu. Odpověděl, že to nechňápe, i kdyby běžel. Jen jej trápí, jak při tom běhu mohou lidé ještě pracovat. Teď jsem zas nechápal já. „Při závodu se přece nepracuje.“ On rozpřáhl bezradně ruce a doslova vyhrkl: „A jak tam tedy vyrábějí ty turbíny?“ Došlo mi, že to takhle nepůjde. Začal jsem jej zpovídat, kdeže to slovo závod slyšel. Řekl, že v rádiu povídali o výrobě turbín ve Škodových závodech. Je úplně blbej, nebo jsem snad úplně blbej já?
- Létání
(paradoxní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když byl krásný letní večer, se mě zeptal, jestli se s ním nechci proletět, prý aby se trochu rozhýbal. Překvapuje mě sice každý den něčím novým, ale tohle jsem skutečně nečekal. Samozřejmě jsem souhlasil. Řekl, že tedy za hodinu poletíme. Já ať se připravím a on, že si dá zatím sprchu. Stál jsem před šatníkem a přemýšlel, co si vzít, abych se cítil při tom letu nejlépe a zároveň, aby mi nebyla zima. Je sice teplý, letní večer, ale nahoře bude jistě větrno a chladno. Dlouho jsem vybíral, až mi nakonec padla do očí kombinéza, již jsem kdysi používal na lyžování. Zkusil jsem si ji, a když jsem pod ní nic neměl, celkem seděla a dokonce jsem ji i dopnul. Když kamarád vylezl ze sprchy, dlouho si mě prohlížel, ale neřekl nic. Vzal si teplákovou soupravu a dal povel k odchodu. Vyšli jsme na ulici a on se rozeběhl směrem k parku. Nevěděl jsem, proč běží, ale abych let nezmeškal, utíkal jsem za ním. V kombinéze mi bylo horko a těsno. Po několika stovkách metrů jsem už nemohl a musel jsem zpomalit. Chvíli jsem oddechoval, ale abych jej neztratil z dohledu, chtě nechtě jsem musel opět přidat. Po dvou kilometrech běhu jsem byl zpocený, až v…no i tam. Teklo ze mě a na zádech se mi lepilo triko. Když jeho úprk stále nekončil, rozhodl jsem se to vzdát. Sedl jsem si na lavičku a nadávaje jsem si sundával kombinézu. Bohužel jsem si vzal polobotky a ne sportovní obuv. V trenýrkách, v promočeném tričku s lakýrkami jsem vypadal spíš jako hlupák, než jako sportovec, ale i přesto jsem kombinézu stočil do ruličky a rukávy uvázal kolem pasu. Teď se mi běželo o hodně lépe. Vyběhl jsem na kopec a doufal, že jej uvidím. Stalo se. Dělal na nedalekém plácku kotrmelce, přemety a jiná tělesná cvičení. Když jsem k němu dobíhal, seděl se zkříženýma nohama, připomínaje jogína. Ruce měl rozpřáhnuté, s dlaněmi otočenými k nebi. Usedl jsem vedle něj, a jelikož měl zavřené oči, nechtěl jsem jej rušit, v přípravě k letu a snažil jsem se dělat to samé, co on. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Za několik minut jsem byl odpočinutý a nervózně očekával, kdy a jak se vzneseme. Když konečně otevřel oči, vstal a zeptal se mě: „Tak co? Dobrý ne? Půjdeme domů, nebo máš ještě sílu běžet? Mimochodem, nevěděl jsem, že chceš zhubnout.“ Ukázal na mou kombinézu.
Hlasité předčítání
