Psychopati se často před našimi odborníky obhajují v tom stylu, že ty špatné věci, které o ostatních napříč zápalu bouřlivých emocí říkají, vlastně tak vůbec nemyslí, jen je celá tato situace způsobena velikým, nezměrným rozhořčením z jejich strany. Odborníci však tyto jejich ,,výmluvy´´do slova a do písmene devalvují. Ne, ne, ne… Tito lidé v tomto případě vůbec nelžou, zároveň také neříkají úplnou pravdu. Za těchto okolností mívají lidé s poruchami osobnosti v sobě zakořeněné dva naprosto odlišné pohledy na již danou věc. Když jsou rozčíleni, opravdu říkají věci, které se jim samotným příčí a mají zdánlivě pocit, že to dělají jen proto, že jsou naštváni, vzteky bez sebe. Navíc, díky tomu způsobu, kterým tyto pohnutky ventilují, sami sebe utvrzují v tom, jací jsou, nenávidí se a v důsledku toho opět narůstá intenzivita jejich agresivního chování. Je však pravdou to, že za poklidného, harmonického stavu vidí spoustu věcí jinak, tudíž díky tomu částečně mluví i pravdu. Když jsou v klidu, jejich okolí se k nim chová slušně, s úctou a respektem, vnímají okolnosti ze zcela opačného úhlu pohledu a člověka, kterého by v předchozím případě byli schopni hanit, pomlouvat a ubližovat mu, nadávat na něj, by v ten daný (poklidný) okamžik byli schopni zahrnout velkou láskou a blahobytem.
,,POKUD BUDETE ,,DOBRÉHO PSYCHOPATA´´ NUTIT MLUVIT ČISTOU PRAVDU, STANE SE Z NĚJ RÁZEM PSYCHOPAT ZLÝ!!!´´
,,Paměť je výsadou blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet.´´ Jan Werich
Největšími básníky jsou ti, jejichž vzpomínky jsou tak velké, že sahají přes jejich nejsilnější zážitky k jejich nejjemnějším pozorováním lidí a věcí, daleko za jejich vlastní sobecké soustředění na sebe (slabina paměti je v jejím sobectví); proto je většina poezie tak narcistní. Je zřejmé, že víra ve vlastní poslání, svou intenzitou až mystická, básníky povzbuzuje. Svědčí o tom mnoho názorných příkladů ze života básníků a Shakespearovy sonety se hemží proklamacemi víry v nesmrtelnost jeho veršů. Je sice pravda, že básníci jsou marniví a ctižádostiví, ale jejich marnivost a ctižádostivost je toho nejryzejšího druhu, jaký si lze na tomto světě představit, neboť světec se své ctižádosti zříká. Ani neúspěch není zárukou velké poezie, ačkoli někteří lidé předstírají, že tomu tak je. Důvěřovat nelze ani kritikům, rozhodně ne za mez soudu o technické stránce díla. Básníkova víra je proto především mystikou poslání a za druhé vírou ve vlastní pravdu, spojenou s oddaností svému úkolu. Vskutku nemůže být větší víry než přesvědčení, že člověk dělá to nejlepší, co umí, aby naplnil své vznešené poslání, a to také všechny největší básníky inspirovalo. Zároveň je tato víra provázena hlubokou pokorou, neboť básník ví, že soud koneckonců nezáleží jen na něm samotném. Při posledním zkoumání nezáleží na tom, zda je Vaše práce dobrá nebo špatná, pokud má úplnost a nesmírnost světa, který milujete.
Havran – ÚRYVEK
Autor: A. E. Poe
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení ,,Lenoro!´´, zní zimničně,
to já šeptám ,,Lenoro!´´ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.