„Proč si myslíš, že s tebou počítám jen do března?“ Otázal jsem se, i přesto, že jsem tušil nějaké to nedorozumění. Podíval se na mě, jako bych polkl tu čudlu a zle prohlásil, že jsem to přeci Porodnici oznámil. Omlouvám se všem čtenářům, za to, že jsem je předem neinformoval, ale Porodnice je jméno, které dal Dušinka mé matce, jež mě vlastně porodila.
Neodpověděl jsem hned a dlouho a marně přemýšlel nad větami, které jsem během rozloučení se svou maminkou pronesl, ale nebylo v nich nic, co by ukončení mimozemšťanovy návštěvy v březnu upřesňovalo.
„Nechápu, jak jsi dospěl k tomuto zjištění. Kde a kdy jsi toho přesvědčení nabyl?“
Místo odpovědi, již jsem vlastně ani nečekal, řekl, že ji nenabyl, ale že nabytá už byla. Opravil jsem svou otázku a čekal, že mi odpoví rozumněji. (Vlastně nečekal.)
„Kdy jsi zjistil, že s tebou počítám jen do března?“
„Dnes.“
„Dobře, dnes, a při jaké příležitosti?“
„Při příležitosti našeho odjezdu.“
„Pane Bože! Za co?!!!“ neudržel jsem se a zaklel jsem.
„Jestli ti budu muset vysvětlovat původ civilizací, tak se raději oběsím.“
Načež mi oznámil, že je sice vlasec příhodný k oběšení, čímž se ale absolutně nezúčastňuji rozhovoru v oblasti vyřešení konfliktu. Nezbylo mi, než abych svou otázku k vyřešení konfliktu upřesnil.
„Při které větě jsi nabyl domněnky, že jsem k tobě přízniv jen do března?
Prohlásil, že můj názor není možno opominout, neboť v případě, že řeknu, že tady budu do března, znamená, že tady budu do března.
Zachytávav se všech nesmyslných řečových bodů, jsem se naposled zachytil drápkem a mé obyčejné já se otázalo: „Znamená to snad, že je mezi námi konec?“
Odpověděl, že mezi námi konec nemůže být, poněvadž konec je vždy až na konci a v našem případě jsme na koncích my. Na tuhle odpověď jsem nenašel odpověď. Upřímně řečeno jsem si i já myslel, že jsme ne na koncích, ale v koncích.
Nejsem z těch, co nedokončí své dílo a ani z těch, co dílo opustí z příčiny opravdu objektivních příčin. Dušinka je jedna veliká objektivní příčina a já dbalý svých zásad se ptal dál: „Proč si myslíš, že jsem řekl, i když jsi to údajně slyšel, že tě tu chci mít do března, i přesto, že já o tom nevím?“ Tato věta se mi zdála absolutně nesmyslná, ale kdeže ty loňské sněhy jsou. Dušinka ji kupodivu pochopil.
„Řekl jsi Porodnici, že tu budu do března.“
Znovu a opět jsem si v duchu přeříkal řeč, která proběhla mezi mnou a matinkou, a pak mi to došlo. Při námitce maminky, aby se mi tu neztratil, jsem řekl: „On v podstatě všechno v okolí už dobře zná.“ Čímž byla vyřešena veškerá podrážděnost mimozemšťanova a já si mohl opět ve svém deníčku odškrtnout položku na ryby. Nejdříve jsem však odškrtnul položku, že je úplně blbej.
- Vůl
(volovina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel jsem na pohovce a snažil se usnout, nebo alespoň nemyslet na nic. Dušinka seděl u internetu a cosi hledal. Potom vstal od počítače, přišel ke mně a bez varování mi podal ruku a povídá: „Ty vole. Všechno nejlepší ke stým narozeninám.“ Nechápal jsem, kde se to v něm vzalo, ani co to znamená, či co má za lubem. Proto jsem zatím zaujal vyčkávací taktiku, abych předešel nějakému nedorozumění. Většina jeho vět totiž nedorozumění obsahovala a já nehodlal riskovat nějaký trapný výstup. Pro jistotu jsem jen odpověděl, že mi tolik není. Odpověděl, že mě sice ne, ale mému oslovení ano. Stále jsem nechápal. Naštěstí se ujal aktivity sám a přečetl mi z internetu článek, z prvního čísla časopisu Naše řeč, tohoto obsahu.
Hlasité předčítání